Autor: Z. Hradílek
Verze: 1.0 (19.11.2017)
Fontinalis Hedw. – pramenička
Obvykle splývavé, statné až velmi statné i menší, tmavě-  až černozelené, někdy hnědé, většinou lesklé vodní mechy, rostoucí v tekoucích  i stojatých vodách, vzácně i v brakických vodách. Vzhled i vzrůst rostlin je  značně ovlivněn vodním prostředím, zejména sílou proudu vody. Rhizoidy na bázích  lodyh a větví. Listy trojřadé, hustě se překrývající nebo až oddálené a  jednotlivé, ze sbíhavé a ± ouškaté báze vejčitě kopinaté až úzce kopinaté,  zvolna zašpičatělé, ostře kýlnaté, žlábkovité, silně vyduté až zcela ploché,  později někdy roztrhané, celokrajné nebo někdy ve špičce zubaté, na okraji  ploché nebo slabě ohrnuté. Lodyžní a větevní listy se vzhledem většinou neliší  nebo je zřetená heterofylie. Čepel jednovrstevná, jen při bázi a na křídlech  někdy 2 ‒ 3 vrstevná. Žebro chybí nebo velmi vzácně vyvinuté, pak ale  jednoduché, dvojité, rozeklané nebo nepravidelně od báze větvené. Buňky  čárkovitě protáhlé až šestiboké, oboustranně hladké, bazální kratší a širší,  zbarvené, ztlustlé a tečkované, v rozích skupina ± zřetelných křídelných buněk.
Perigonia poupátkovitá, perigoniální listy malé a tupé;  perichaetiální listy větší, tupé, oválné až široce oválné, přitisklé a  střechovitě se kryjící.
Nejčastěji dioické, vzácněji paroické, synoické nebo  autoické.
Štět krátký až velmi krátký. Tobolka oválná až vejčitá,  mezi perichaetiálními listy téměř nebo zcela ponořená. Stěna tobolky bez  průduchů. Buňky exothecia dole obdélníkové, ± ztlustlé, okolo ústí mnohem menší  a kratší. Víčko kuželovité, přímé, brzy odpadávající. Prstenec chybí. Čepička  malá, zvonkovitá, kryje jen horní část tobolky, později bývá na dolním okraji  roztrhaná. Diplolepidní obústí má vnější i vnitřní zuby stejně vysoké. Zuby  vnějšího kruhu (16) úzce kopinaté, papilnaté, podél střední linie občas  perforované, vnitřní obústí z 16 úzkých papilnatých segmentů, bočně vzájemně  spojených v tupě vyklenutou kuželovitou "síťku". Výtrusy různě  veliké, většinou olivově zelené, jemně papilnaté až téměř hladké.
Okolo 20 druhů rostoucích převážně ve vodách na severní  polokouli. V Evropě podle pojetí asi 5 druhů.
Poznámka: Značná proměnlivost se promítla do velkého počtu vnitrodruhových taxonů, z nich většina se ukázala jako neopodstatněné. Ani nečetné molekulární studie nepřinesly zatím očekávané řešení.
Klíč k určení druhů:
| 1a | Lodyžní listy zřetelně kýlnaté | |
| 1b | Lodyžní listy nejsou kýlnaté | 2 | 
| 2a | Listy vyduté, na okraji s lemem z 1 ‒ 2 řad tenkých buněk | |
| 2b | Listy ploché, na okraji bez lemu | 
Fontinalis antipyretica Hedw. – pramenička obecná
Robustní až velmi statné, tmavě zelené nebo hnědozelené  rostliny. Tvoří husté až řídké trsy. Lodyhy silné, od několika cm až více než 1  m dlouhé, vícekrát nepravidelně větvené, na bázi tmavě hnědé až černé, na  příčném řezu 3 ‒ 5-boké. Zejména konce větví a lodyh mají často ostře trojhranný  vzhled. Listy husté až střechovitě se kryjící nebo jindy oddálené, přímo až  šikmo odstálé, výrazně a ostře kýlnaté, obě strany nejčastěji podél kýlu těsně  složené, vzácně jen hluboce kanálkovité, z dlouze a úzce sbíhavé, objímavé, ale  neouškaté báze široce vejčitě kopinaté, různé velikosti až 8 mm dlouhé, ve  špičce hrotité nebo téměř oblé, na okraji ploché nebo ohrnuté, celokrajné nebo  ve špičce s několika nezřetelnými zuby. Na samotné bázi jsou listy poblíž kýlu  2 ‒ 3-vrstevné, tečkované. Buňky 10 ‒ 17 × 60 ‒ 290 μm, úzce čárkovité až úzce  šestiboké, mírně ztlustlé, směrem k okraji listu několik řad užších buněk, na  křídlech buňky poněkud širší, pravoúhlé, tenkostěnné, zelené nebo nahnědlé.  Perichaetia se zakládají terminálně na zkrácených větvičkách, vyrůstajících  bočně na hlavních lodyhách nebo větvích. Horní perichaetiální listy jsou veliké  a široké, ve špičce často roztrhané.
  Dioický. 
  Tobolka vejčitá nebo eliptická, 1,0 ‒ 1,5 × 2 ‒ 3 mm,  olivově zelená, později hnědá, mezi obalnými listy téměř zcela ukrytá, za  sucha, po vyprázdnění pod ústím zúžená. Zuby vnějšího obústí červené, až 1,2 mm  vysoké. Výtrusy 10 ‒ 20 μm, jemně papilnaté. Ostatní znaky na sporofytu viz  popis rodu.
Ekologie: roste v eutrofních i oligotrofních vodách, u nás hlavně v tekoucích, méně často i ve stojatých vodách (rybnících, jezerech nebo tůních). Roste na ponořených či oplachovaných kamenech nebo na kusech dřeva. Na středních a dolních tocích řek hlavně na vodních dílech nebo v místech, kde se voda čeří.
Rozšíření: Česká rep.:
  od nížin  až do hor, především v pahorkatinách a nižším stupni hor velmi hojný, často roste  v bohatých porostech.
  Celkové: téměř  všude na severní polokouli. Na jižní polokouli ojediněle zavlékán.
Variabilita: velmi proměnlivý druh. Bylo popsáno velké množství prostředím (především rychlostí proudu, chemismem či průhledností vody) ovlivněných forem. Je otázka, jestli zde uvedené subspecie nejsou nakonec prostředím podmíněné formy nebo ekotypy. Z našeho území jsou nejčastěji zmiňované následující poddruhy: subsp. gracilis (Lindb.) Kindb. ‒ patrná heterofylie, větevní listy nejsou kýlnaté, jen slabě vyduté a ve špičce tupé. Větve jsou na vrcholech zašpičatělé. Listy ve středu hlavní lodyhy kýlnaté, 2 ‒ 3-krát tak dlouhé jako široké, kopinaté, ve špičce hrotité, buňky 10 ‒ 12 μm široké. Zpravidla v rychle tekoucích horských potocích. Subsp. gigantea (Sull.) Kindb. ‒ rostliny až 1 m dlouhé. Listy ve středu hlavní lodyhy až 8 mm dlouhé, široce vejčité, většinou 1,0 ‒ 1,5-krát tak dlouhé jako široké, ve špičce tupé, buňky 15 ‒ 18 μm široké. Vzácně v pomalu tekoucích a stojatých vodách.
Možné záměny: od Fontinalis hypnoides i F. squamosa je většinou dobře odlišitelný podle zřetelně kýlnatých listů, ale zejména v rychle proudících vodách bývá často až většina listů podél kýlu roztržena, takže vypadají jako ploché. Na to je potřeba dát veliký pozor a prohlédnout vždy mnoho listů z různých částí téže rostliny.
Fontinalis hypnoides Hartm. – pramenička chabá
Statné, měkké, jemné až chabé, světle- až tmavě zelené  nebo nahnědlé, splývavé rostliny s tenkými lodyhami 5 ‒ 30 cm dlouhými,  nepravidelně krátce větvenými. Vrcholy větví a lodyh ostře špičaté, často také  mírně srpovitě zahnuté. Lodyhy na příčném řezu okrouhlé, vně s 2 ‒ 3 vrstvami  hnědočervených, tlustostěnných buněk, vnitřní buňky volné, tenkostěnné a  hyalinní. Listy měkké, oddálené, 0,75 ‒ 2,5 × 3,0 ‒ 5,0 mm, přímo až šikmo  odstálé nebo přitisklé, většinou ploché nebo jen slabě vyduté, z objímavé,  neouškaté a úzce sbíhavé báze vejčitě kopinaté až kopinaté, zvolna do špičky  zúžené, na okraji ploché, ± celokrajné, na samotné bázi dvouvrstevné. Listy  bočních větví užší, menší a vyduté, téměř střechovitě se kryjící. Buňky čepele  čárkovité až protáhle šestiboké, volné, tenkostěnné, (9 ‒) 12 ‒ 20 (‒ 25) × 70 ‒  130μm, na okraji listu jen nezřetelně užší, na křídlech nažloutlé nebo  nahnědlé, pravoúhlé a širší, tečkované.
Větve nesoucí perichaetia jen 3 ‒ 4 mm dlouhé a vyrůstají  z hlavní lodyhy samičích rostlin. Perichaetiální listy jen vzácně tak dlouhé  jako tobolka, většinou jsou kratší, často na horní straně roztrhané. Perigonia  poupátkovitá, rovněž umístěna bočně na hlavní lodyze samčích rostlin.
Dioický. 
Velmi vzácně plodný. Štět jen 0,3 mm dlouhý. Tobolka  vejčitá, bledá, až do poloviny vyčnívající nebo vzácněji téměř zcela ponořená  mezi obalné listy. Zuby vnějšího i vnitřního obústí rezavě hnědé, až 0,8 mm  vysoké, za vlhka vně vyhnuté. Víčko krátce kuželovité, většinou špičaté, lehce  odpadávající. Výtrusy hnědozelené, 16 ‒ 20 μm, papilnaté.
Ekologie: na ponořených kamenech či kořenech stromů a na bázích stébel rákosu ve stojatých nebo pomalu tekoucích vodách, hlavně v nížinách a pahorkatinách, zpravidla nevystupuje příliš vysoko do hor. S rostoucím znečištěním vod ustupuje.
Rozšíření: Česká rep.:
  velmi  vzácný druh, na většině známých lokalit zřejmě vyhynul (Křimice u Plzně, Úštěk,  Ptáčov u Třebíče, Mohelnice, Lanžhot). V současnosti známý jen od Protivína a v Jiříkově  Údolí v již. Čechách.
Celkové: holarktický  druh rostoucí roztroušeně až vzácně v Evropě, sev. části Sibiře, Japonsku a  Severní Americe.
Variabilita: druh je proměnlivý především ve svém vzrůstu, hustotě větvení a délce větví; zejména v jižní Evropě je rozšířena var. duriaei (Schimp.) Husn., uváděná i ze sousedního Německa, která má oproti typu široce vejčitě kopinaté listy 1 – 2,5 mm široké a ve špičce krátce a široce hrotité.
Možné záměny: vzhledem podobné vodní nebo mokřadní druhy Leptodictyum riparium, Drepanocladus aduncus, Calliergon cordifolium mají listy se zřetelným dlouhým žebrem.
Fontinalis squamosa Hedw. – pramenička šupinatá
Robustní, tmavě až černě zelené nebo hnědé, silně lesklé  rostliny, až 40 cm dlouhé. Lodyhy svazčitě větvené, slabé, černé, při bázi  občas listů zbavené. Větve téměř oblé. Lodyhy na příčném řezu okrouhlé, vně s  tlustostěnnými oranžovými buňkami. Listy na vrcholech lodyh a větví přitisklé,  jinak přímo odstálé, ± střechovitě se kryjící, ze sbíhavé a slabě ouškaté báze  dlouze kopinaté 0,7 ‒ 1,5 (‒ 2,0) × 2,5 ‒ 4,2 mm, vyduté (nikdy kýlnaté), tupě  nebo ostře špičaté, na okraji ploché a celokrajné, někdy ve špičce s několika  málo zřetelnými zuby. Lodyžní listy stejné nebo větší než větevní. Buňky čepele  mírně ztlustlé, úzce čárkovité, 12 ‒ 14 × 100 ‒ 190 μm, na okraji listu 1 ‒ 2  řady užších (asi 9 μm) a více ztlustlých nažloutlých buněk tvoří úzký lem, ve  špičce listu buňky kratší a širší. Buňky ve středu listové báze ve 2 ‒ 3  vrstvách, žluté, tečkované, na křídlech dobře odlišená skupina širších,  oválných, ztlustlých, žlutohnědých buněk. Perichaetiální listy velmi široké až  téměř okrouhlé, dlouhé, široce zaoblené, uťaté nebo na vrcholu s malinkou  špičkou.
Dioický. Tobolka oválná, 1,2 × 2,1 mm, žlutohnědá, později  hnědočervená, téměř celá mezi obalnými listy ponořená. Zuby vnějšího obústí  červené, 1,2 mm vysoké, většinou uprostřed neperforované. Víčko kuželovité,  špičaté, až 1,2 mm vysoké. Výtrusy 18 ‒ 28 μm, žlutozelené, jemně papilnaté.
Ekologie: kameny v rychle tekoucích horských potocích a na horních tocích řek.
Rozšíření: Česká rep.:
  Chebská  pánev (u obce Kaceřov), Šumava, Novohradské hory, Brdy, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky; hlavně v horách a  podhůří.
  Celkové: Evropa,  sev. Afrika (Alžír, Maroko), Severní Amerika.
Variabilita: poměrně málo variabilní druh. Proměnlivý je hlavně celkový vzrůst a zbarvení rostlin.
Možné záměny: Fontinalis antipyretica subsp. gracilis má rovněž nekýlnaté a poměrně úzké větevní listy, ale lodyžní jsou zřetelně kýlnaté, byť někdy podél kýlu roztržené.
Poznámka: Düll (Bryol. Beiträge 5: 110-232, 1985) uváděl z území bývalého Československa rovněž druh Fontinalis dalecarlica Bruch & Schimp. Údaj se zakládal na mylném geografickém přiřazení typové lokality taxonu Fontinalis prageri Warnst., řazeného do synonymiky druhu F. dalecarlica, do České republiky. Tato krkonošská lokalita (Eulengrund = Sowia dolina, dolina Płomnicy) však již leží na polském území.
Verze 1.0 (19.11.2017): Vytvoření textu úpravou původní verze z roku 1999.