Barbilophozia Loeske – sečovka

Syn: Orthocaulis H. Buch

Koberce, porosty nebo trsy v nejrůznějších odstínech zelené, hnědé, jen výjimečně purpurové barvy.

Lodyhy poléhavé, vystoupavé či vzpřímené, obvykle nepříliš hojně terminálně (typ Frullania) nebo laterálně-interkalárně (typ Plagiochila) větvené. Stolony chybějí. Rhizoidy obvykle poměrně časté, roztroušené, netvoří svazečky.

Listy šikmo podloženě nebo téměř příčně, vzácněji téměř podélně vetknuté, ploché nebo vyduté, avšak nikdy žlábkovité, ojediněle dvou-, obvykle tří- či čtyřlaločné. Spodní listy poměrně velké, dvoulaločné, na okrajích brvité nebo kopinaté, drobné, u některých druhů chybějí.

Buňky nejrůznějšího tvaru, tenkostěnné bez rohových ztluštěnin nebo s menšími či většími rohovými ztluštěninami. Kutikula hladká nebo papilnatá. Siličná tělíska různorodá.

Nepohlavní rozmnožování pomocí 1 – 2-buněčných, většinou hranatých gem na špičkách listových laloků, vzácněji na okrajích listů nebo zcela chybí.

Dvoudomé druhy. Androecea obvykle interkalární. Samčí obalné listy vyduté, v paždí s 2 či více antheridii. Samičí obalné listy větší než listy sterilních lodyh. Brakteoly většinou přítomny, srostlé s obalným listem. Periant vejčitý, obvykle alespoň v horní části laločnatý; perigynium chybí.

Štět tvořen množstvím buněk. Tobolka vejčitá či oválná, se stěnou 3 – 5-vrstevnou. Vnější vrstva obvykle s mohutnými čípkovitými ztluštěninami, vnitřní s poloměsíčitými ztluštěninami.

Celkem 9 druhů většinou známých z Holarktidy (1 druh roste v Chile), v Evropě 8 druhů, dva z nich jsou známy pouze z arktické oblasti.

Klíč k určení podrodů a druhů:

Podrod Barbilophozia

Syn.: Lophozia subg. Barbilophozia (Loeske) Müll. Frib.

Sekce Barbilophozia

Barbilophozia barbata (Schmidel ex Schreb.) Loeske – sečovka vousatá

Syn.: Lophozia barbata (Schmidel ex Schreb.) Dumort., Jungermannia barbata Schmidel ex Schreb.

Zelené, tmavozelené až nahnědlé koberce hustě spletených lodyh, vydávající dosti pronikavou vůni, pouze zřídka promísené jinými druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé až plazivé, nejvýše svými vrcholky vystoupavé, ojediněle větvené, asi 2 – 8 cm dlouhé a 2 – 5 mm široké. Rhizoidy hojné, vytvářející hustou spleť vlášení na spodní straně lodyhy.

Listy šikmo podloženě až téměř podélně vetknuté, vzájemně se kryjící, ploše rozložené, na dorzální straně nepatrně sbíhavé, ploché nebo pouze nepatrně vyduté, v obrysu čtvercové, zaobleně čtvercové až klínovitě čtvercové, celokrajné, jen zcela výjimečně s brvami na bázi, rozdělené do 0,15 – 0,3 délky listu obvykle ve 4 (ojediněle 3 nebo i 5) zhruba stejně velké (okrajové laloky nepatrně menší než vnitřní) téměř rovnostranně trojboké, zašpičatělé nebo zatupělé laloky, oddělené zaobleným nebo zaostřeným, zhruba pravoúhlým zářezem. Spodní listy chybějí nebo jsou drobné, kopinaté, jen zcela výjimečně i dvoulaločné a případně i brvité, obvykle pouze na vrcholcích plodných lodyh.

Buňky tenkostěnné, s nepatrnými rohovými ztluštěninami nebo prakticky bez nich, na okraji listů 18 – 23 µm, ve střední části listů 22 – 27 × 20 – 25 µm.Kutikula téměř hladká. Siličná tělíska po 5 – 10 v buňkách, kulovitá až vejčitá, 6 – 10 × 4 – 6 µm, tvořená drobnými krůpějemi, zdánlivě jakoby dělená a papilnatá.

Gemy chybějí nebo výjimečně přítomny; uvádí se, že jsou žlutočervené, 1 – 2-buněčné, polyedrické na vrcholcích listových laloků.

Dvoudomý druh. Antheridia tvořená 5 – 10 páry samčích obalných listů, které jsou vyduté, na bázi s 1 – 2 zuby a v paždí s 2 – 5 antheridii. Samičí obalné listy podobné sterilním listům, pouze poněkud větší a hlouběji laločnaté, laloky spíše zašpičatělé, někdy na okraji zubaté, zářezy mezi laloky s poněkud ohrnutým okrajem. Brakteoly 2 – 3-laločné, na okraji brvité. Periant oválný až válcovitý, v horní třetině zřasený 6 – 8 rýhami, směrem k ústí stažený; ústí vroubkované až zubaté.

Tobolka se stěnou 4-vrstevnou. Výtrusy 14 – 16 µm, mrštníky kolem 8 µm široké.

Ekologie: na nejrůznějším substrátu od nížin do hor s těžištěm výskytu v submontánním stupni. Roste na skalách (i vápencových), na humusu skal, na holé zemi podél cest, ojediněle i na borce stromů.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 34: 1 – 19, 1985): hojný druh prakticky po celém území (chybí údaje ze severovýchodních a jihovýchodních Čech).
Celkové: holarktický druh, vyskytující se od Aljašky po Japonsko.

Variabilita: nepříliš variabilní taxon, některé stanovištní modifikace byly popsány jako variety či formy. Rostliny vyskytující se za nepříznivých podmínek mají tendenci vytvářet 2 –3-laločné listy (f. biloba Schiffn.), podobně byly odlišeny i modifikace se spodními listy (var. amphigastriata Müll. Frib.).

Možné záměny: poměrně dobře vymezený taxon. Od obou příbuzných druhů B. hatcheri a B. lycopodioides se odlišuje listovými laloky neukončenými jednořadou špičkou, absencí brv na zadním okraji listů (pouze výjimečně přítomny) a chybějícími nebo nejvýše redukovanými spodními listy.

Sekce Lycopodioideae (R.M. Schust.) Grolle

Barbilophozia hatcheri (A. Evans) Loeske – sečovka Hatcherova

Syn.: Lophozia hatcheri (A. Evans) Steph., Jungermannia hatcheri A. Evans, Lophozia baueriana (Arnell) Schiffn.

Většinou v poměrně řídkých, špinavě zelených až hnědozelených kobercích.

Lodyhy plazivé, poléhavé, ale i vystoupavé až téměř vzpřímené, nehojně větvené, 2 – 5 cm dlouhé a s listy asi 1,5 – 3 mm široké, bez mykorrhizních vláken. Rhizoidy poměrně hojné.

Listy šikmo podloženě až téměř podélně vetknuté, většinou vzájemně se kryjící a od lodyhy odstálé, ploché nebo nepatrně vyduté až zvlněné, poněkud asymetrické, čtvercovité až široce obdélné, obvykle stejně dlouhé jako široké nebo poněkud širší než dlouhé, nepravidelně (3 –) 4-laločné do 0,2 – 0,4 délky, laloky široce trojboké, ukončené jednořadou špičkou ze 2 (– 3) buněk, pouze u extrémních forem poněkud zaoblené, zářezy ostroúhlé, s ohrnutým okrajem. Zadní okraj listů s 2 – 3 (– 5) brvami tvořenými 5 – 10 obdélnými buňkami (50 – 70 × 12 – 15 µm). Spodní listy poměrně velké, do 0,7 – 0,8 délky dvoulaločné, laloky úzce kopinaté, ukončené brvou a po obou stranách rovněž brvité; rostliny extrémních stanovišť však mohou mít spodní listy silně redukované.

Buňky tenkostěnné, s nevelkými až nepatrně uzlovitými ztluštěninami, 18 – 25 µm velké, na okraji laloků poněkud menší (15 – 23 µm).Kutikula hladká. Siličná tělíska po 2 – 8 (– 10) v buňkách, kulovitá až široce oválná, 5 – 9 × 4 – 8 µm, tvořená z drobných krůpějí.

Gemy na vrcholcích a okrajích listových laloků a na brvách spodních listů poměrně časté, červenohnědé, dvoubuněčné, obvykle polygonální, 23 – 27 × 20 – 23 µm.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, samčí obalné listy v 5 – 7 párech, vyduté, asymetrické, v paždí nesoucí 2 – 5 antheridií. Samičí obalné listy 3 – 5 – laločné, podobné listům sterilních lodyh ale obvykle s delšími brvami na konci laloků, s brvami na zadním okraji. Brakteoly 2 – 3-laločné, s okrajovými brvami, srostlé s 1 nebo oběma samičími obalnými listy. Periant vejčitý až válcovitý, v horní části zřasený, poměrně náhle zúžený na zubaté nebo krátce brvité ústí.

Tobolka se stěnou 3 – 5-vrstevnou. Výtrusy 14 – 16 µm, mrštníky 7 – 10 µm široké.

Ekologie: většinou na silikátových skalách nebo skalní drti, vzácně i na skalním humusu převážně v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 33: 141 – 151, 1984): porůznu až hojně v horských, vzácně v podhorských oblastech státu.
Celkové: na severní polokouli arkticko-alpínský druh rozšířený v celé Holarktidě, zasahující do Himálaje a na Taiwan, na jižní polokouli v Patagonii, zasahuje až na Hook I.

Variabilita: poměrně variabiliní druh v řadě znaků, zahrnující i velikost buněk (var. grandiretis H. Buch je pravděpodobně polyploidem s většími buňkami), nepřítomnost brv na okrajích listů (var. pymorensis Chalaud), ale hlavně tvar a velikost listů a velikost rostlinek. Žádná konstatntní odchylka není známa.

Možné záměny: nejblíže příbuzným druhem, s nímž tento druh někteří autoři i spojují, je B. lycopodioides. Některé modifikace obou druhů jsou prakticky téměř neodlišitelné. B. lycopodioides je větší, širší, má mnohem širší listy; rostliny rostou na zemi, jsou obvykle bledě zelené, listy jsou kadeřavé a nemají gemy. Odlišení od B. barbata viz tento druh.

Barbilophozia lycopodioides (Wallr.) Loeske – sečovka plavuňovitá

Syn.: Lophozia lycopodioides (Wallr.) Cogn., Jungermannia lycopodioides Wallr.

Světlezelené, žlutozelené až sytě zelené řídké koberce, někdy promíšené dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé, plazivé, obvykle ani konci nevystoupavé, 3 – 8 (– 10) cm dlouhé a s listy 3,5 – 5 mm široké, nehojně větvené (většinou jednoduché). Rhizoidy hustě vyrůstající ze spodní strany lodyhy, vytvářející hustou, téměř souvislou spleť.

Listy šikmo podloženě až téměř podélně vetknuté, vzájemně se kryjící, ploše rozložené, zvlněné či kadeřavé, mnohem širší než delší, v obrysu široce lichoběžníkové, do 0,15 – 0, 25 délky dělené na čtyři nestejně velké, konvexní laloky. Laloky jsou široce trojboké, ukončené trnovitou, obvykle 3 – 4 buňky dlouhou špičkou, zářezy tupoúhlé, někdy na bázi poněkud ohrnuté. Zadní okraj listů nese obvykle 3 – 8 dlouhých, zřídka větvených brv, které tvoří 5 – 10 obdélných, značně prodloužených buněk, 80 – 100 × 10 – 15 µm. Spodní listy mohutné, téměř až k bázi dvoulaločné; laloky kopinaté, po stranách s hojnými brvami shodnými s brvami zadní strany listů.

Buňky tenkostěnné, s nevelkými rohovými ztluštěninami, na okraji listů kolem 20 µm, ve střední části 23 – 28 × 20 – 25 µm, na bázi listů až 30 µm. Kutikula téměř hladká. Siličná tělíska stejná jako u předešlého druhu.

Výjimečně jsou uváděny gemy odpovídající předešlému druhu; většinou však gemy chybějí.

Dvoudomý druh, prakticky vždy sterilní. Androecea interkalární, samčí obalné listy velmi vyduté, v paždí s 2 – 6 antheridii. Samičí obalné listy podobné listům sterilních lodyh, širší, více zvlněné, dělené na 4 – 5 laloků ukončených trnitými brvami. Brakteoly podobné, dělené na 2 – 4 laloky. Periant mohutný, nafouklý, kyjovitý až válcovitý, ústí zubaté až brvité.

Tobolka se stěnou 3-vrstevnou. Výtrusy 12 – 14 µm, mrštníky 8 – 10 µm široké.

Ekologie: většinou na holé zemi převážně v horských jehličnatých lesích, na travnatých a prosvětlených místech, vzácněji na skalním humusu, ve vysokohoří i na skalní drti (i na bazických substrátech), od podhůří do hor.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 34: 109 – 120, 1985): v podhůří roztroušeně, v horských oblastech hojně se vyskytující druh.
Celkové: holarktický druh, zasahující na jih v Americe do Utahu, Colorada a Nového Mexika, v Evropě do Pyrenejí a na Kavkaz, sbírán i na Jávě.

Variabilita: značně variabilní druh vytvářející řadu modifikací; variabilita se projevuje nejčastěji ve velikosti rostlinek, tvaru a brvitosti listů apod. Drobnolisté formy, velikostí podobné předešlému druhu, jsou odlišovány jako var. parvifolia Schiffn. Jinou, často zmiňovanou modifikací je var. obliqua Müll. Frib., které má téměř celokrajné, velmi mělce dělené listy s tupými laloky, na zadním okraji prakticky bez brv. Obě odchylky spojuje řada přechodů s typickými formami a nemají taxonomické opodstatnění.

Možné záměny: nejvýše s předešlým druhem – viz tento druh. Zdánlivě podobný druh Tritomaria quinquedentata, která má rovněž trnitě ukončené laloky, se odlišuje silně nesouměrnými, trojlaločnými listy a absencí spodních listů.

Podrod Orthocaulis (H. Buch) H. Buch

Syn.: Lophozia subg. Orthocaulis (H. Buch) R.M. Schust.

Sekce Kunzeanae (C.E.O. Jensen) Grolle

Barbilophozia floerkei (F. Weber & D. Mohr) Loeske – sečovka Floerkeova

Syn.: Lophozia floerkei (F. Weber & D. Mohr) Schiffn., Orthocaulis floerkei (F. Weber & D. Mohr) H. Buch, Jungermannia floerkei F. Weber & D. Mohr

Rostliny vytvářející poměrně řídké, světle zelené, žlutozelené, tmavozelené až hnědavé koberce či porosty nebo jsou rostliny přimíšeny do koberců dalších mechorostů.

Lodyhy vystoupavé až vzpřímené, sporadicky terminálně nebo laterálně-interkalárně větvené, většinou 2 – 8 cm dlouhé a s listy až 4 – 5 mm široké. Rhizoidy poměrně hojné.

Listy šikmo podloženě vetknuté, zdánlivě však jakoby příčně vetknuté, vzájemně se kryjící nebo poněkud oddálené, od lodyhy odstávající téměř v pravém úhlu, poněkud zvlněné, v obrysu zaobleně čtverečné až příčně obdélné, obvykle širší než delší, na hřbetní straně slabě sbíhavé, na ventrální straně s 1 – 6 poměrně krátkými brvami, tvořenými 2 – 5 čtvercovými buňkami, do 0,25 – 0,35 délky trojlaločné. Laloky zhruba stejně velké, široce oválně trojboké, tupě zašpičatělé, zakřivené, více či méně kadeřavé, zářez pravoúhlý až tupoúhlý, často zaoblený a po stranách ohrnutý. Spodní listy poměrně velké, často skryté v rhizoidálním vlášení, obvykle téměř k bázi dvoulaločné, dlouze zašpičatělé, po stranách s několika brvami.

Buňky tenkostěnné, s poměrně velkými rohovými ztluštěninami, okrajové buňky 15 – 20 µm, ve střední části listu 20 – 25 × 15 – 20 µm. Kutikula více či méně papilnatá. Siličná tělíska po 2 – 6 v buňkách, kulovitá až elipsoidní, složená z drobných krůpějí, 6 – 10 × 4 – 6 µm.

Gemy většinou chybějí, ač některé prameny uvádějí ojediněle se vyskytující, zelené až purpurové, 1-buněčné 3 – 4boké gemy na okrajích vrcholových listů.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 4 – 8 páry vydutých samčích obalných listů na bázi se zubem, v paždí nesoucí 1 – 3 antheridia. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, kadeřavé, dělené na 3 – 4 (– 7) laloků, které mají na okraji několik zubů nebo brv. Brakteoly dvoulaločné, na bázi brvité. Periant oválný až válcovitý, hluboce laločnatý v horní polovině, ústí zubaté.

Tobolka se stěnou 4-vrstevnou. Výtrusy 10 – 13 µm, mrštníky 8 – 9 µm široké.

Ekologie: na humózní, vlhké lesní půdě (zvláště ve smrčinách), na vrchovištích, vzácněji na skalním humusu v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 32: 215 – 224, 1983): Šumava, Slavkovský les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, okolí Šumperku a Beskydy, věrohodnější údaje jsou ještě z Českého Lesa, od Liberce a z Adršpašských skal.
Celkové: západní část Severní Ameriky, severovýchodní část od Northwest Territories až po Vermont, severní, západní a střední Evropa (údaje z Kavkazu a Sibiře asi mylné), Peru.

Variabilita: podobně jako další druhy rodu velmi variabilní druh, vytvářející řadu modifikací. Proměnlivý téměř ve všech znacích počínaje habitem, hlavně v postavení listů apod.

Možné záměny: ač se jedná o poměrně snadno poznatelný druh vzhledem k poměrně širokým, tupě zašpičatělým lalokům na listech, bývá poměrně často zaměňován hlavně za druhy B. hatcheri a formy druhu B. lycopodioides. Oba druhy se odlišují trnovitě zašpičatělými, většinou 4-laločnými listy a brvami na zadním okraji listů s prodlouženými buňkami. B. barbata má rovněž 4-laločné listy, vysoce redukované nebo žádné spodní listy, B. atlantica – viz tento druh. Spodní listy chybějí i druhu Tritomaria quinquedentata, který má asymetricky trojlaločné listy.

Barbilophozia kunzeana (Huebener) Müll. Frib. – sečovka Kunzeova

Syn.: Lophozia kunzeana (Huebener) A. Evans, Orthocaulis kunzeanus (Huebener) H. Buch, Jungermannia kunzeana Huebener

Rostliny obvykle žlutozelené, hnědozelené, vzácněji sytě zelené, v nepříliš hustých kobercích či porostech.

Poléhavé, častěji však vystoupavé nebo vzpřímené lodyhy jsou většinou nevětvené, vzácněji terminálně nebo laterálně-interkalárně větvené, 2 – 5 (– 8) cm dlouhé a s listy pouze asi 1,5 mm široké, ve stáří na bázi s mykorrhizou. Rhizoidy poměrně četné, zvláště v bazální části rostlinek.

Listy nepatrně šikmo podloženě, většinou však téměř příčně vetknuté, na hřbetní straně poněkud sbíhavé, od lodyhy poněkud odstávající a bází lodyhy slabě objímající, zaobleně čtvercové až téměř okrouhlé, poněkud kýlnaté, na zadním okraji obvykle bez brv nebo nejvýše s krátkou brvou či zubem, do 0,3 –0,5 délky listu dělené na 2 (– 3), výjimečně i 4 laloky. Laloky zaoblené nebo zatupělé, vzácně i zašpičatělé (f. acuta), zakřivené, zářez zaoblený a často na okraji ohrnutý. Spodní listy šířky lodyhy, obvykle téměř až k bázi dvoulaločné, někdy však trojboce kopinaté, na každém okraji s 2 – 3 nepravidelně velkými zuby a s vrcholky laloků zakřivenými.

Buňky tenkostěné nebo se stěnami slabě ztlustlými a s nevelkými rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 13 – 18 µm, ve střední části 20 – 25 × 15 – 20 µm. Kutikula hustě posetá podélnými papilami. Siličná tělíska po 2 – 5 v buňce, kulovitá nebo krátce vejčitá, 5 – 7 × 3 – 4 µm, složená z drobných krůpějí.

Gemy nehojné na terminálních listech, žlutozelené až oranžově hnědé, vejčité až nepravidelně hranaté, 1 – 2-buněčné, asi 18 – 25 × 12 – 18 µm.

Dvoudomý druh. Androecea terminální nebo interkalární, klasovitá, někdy na jedné lodyze i 2 – 3 androecea tvořená 6 – 10 páry vydutých samčích obalných listů, oddělená často 3-laločnými sterilními listy, samčí obalné listy většinou trojlaločné nebo alespoň s bazálním zubem, v paždí s 1 – 3 antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, 3 – 4 (– 6)-laločné, poněkud mělčeji vykrojené. Brakteoly poměrně velké, dvoulaločné. Periant podlouhle vejčitý až válcovitý, v horní části laločnatý, směrem k ústí postupně zúžený, ústí zubaté až brvité 2 – 4 -buněčnými brvami.

Tobolka vejčitě oválná, se stěnou 3 – 4-vrstevnou. Výtrusy 10 – 14 µm, mrštníky 8 – 10 µm.

Ekologie: u nás většinou na vrchovištích mezi rašeliníky, ale i na tlejícím dřevě či na humusu skal nebo i skalních sutích v horských oblastech.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 32: 99 – 101, 1983): poměrně vzácně: Šumava (Modrava), Slavkovský les (Smraďoch), Krušné hory, Jizerské hory (Velká Jizerská louka), Krkonoše, Nové Město na Moravě (Sykovec), Králický Sněžník a Hrubý Jeseník.
Celkové: severní část Severní Ameriky, severní a střední Evropa, Sibiř.

Variabilita: velmi variabilní druh v barvě, habitu a dalších znacích (hlavně listech a lalocích). Popsané modifikace odrážejí většinou ukončení laloků (Lophozia kunzeana f. rotundiloba (R.M. Schust.) R.M. Schust., Lophozia kunzeana f. acuta R.M. Schust., jejich počet (Lophozia kunzeana f. wenzelioides R.M. Schust. s častými 3 – 4-laločnými listy), kýlnatost (Lophozia kunzeana f. plicata (C.Hartm.) Damsh.) apod.

Možné záměny: vzhledem k přítomnosti dvoulaločných listů prakticky nezaměnitelný druh s nejblíže příbuznými druhy. Od L. obtusa se odlišuje drobnými buňkami, většími spodními listy a poněkud kýlnatými listy.

Barbilophozia quadriloba (Lindb.) Loeske – sečovka čtyřlaločná

Syn.: Lophozia quadriloba (Lindb.) A. Evans, Orthocaulis quadrilobus (Lindb.) H. Buch, Jungermannia quadriloba Lindb.

Rostliny vytvářející řídké porosty nebo husté koberce sytě zelené, olivově zelené nebo častěji hnědavé, někdy až načernalé barvy, ojediněle přimíšené mezi další druhy mechorostů.

Lodyhy vystoupavé nebo vzpřímené, jednoduché nebo ojediněle s terminálními větvemi, 1 – 4 cm dlouhé a s listy 1 – 2 mm široké, ve stáří s mykorrhizou. Rhizoidy v horní části lodyhy nehojné, ve spodní části četné.

Listy téměř příčně nebo pouze nepatrně šikmo podloženě vetknuté, poněkud oddálené nebo vzájemně se kryjící, oboustranně poněkud sbíhavé, bází poněkud objímající lodyhu, v obrysu široce ledvinité, obtrapezoidní či příčně obdélné, na zadní i na přední bázi s několika brvami složenými z čtvercových buněk, do 0,5 – 0,6 délky dělené na nepříliš nebo i značně odlišné (2 –) 4 laloky. Laloky vzpřímené, úzce trojboké, oválně trojboké až kopinaté, zašpičatělé, na vrcholku zakřivené a na okrajích ohrnuté, zářez ostroúhlý, zaoblený, vždy silně ohrnutý. Spodní listy hluboce (asi do 0,7 – 0,9 délky) dvoulaločné, laloky úzce kopinaté, dlouze zašpičatělé, po stranách brvité, zářez ohrnutý.

Buňky listové se stěnami nepatrně ztloustlými a s nevelkými rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 12 – 18 µm, ve střední části 20 – 30 × 15 – 22 µm, na bázi až 35 µm dlouhé. Kutikula zřetelně papilnatá. Siličná tělíska v počtu 5 – 10 v buňce, kulovitá až oválná, 5 – 10 × 3 – 6 µm, složená z drobných krůpějí.

Gemy většinou chybějí; uvádí se, že jsou velmi vzácné na vrcholcích laloků terminálních listů, 2-buněčné, vejčité až hranaté, 18 – 27 µm.

Dvoudomý druh, velmi vzácně plodný. Androecea interkalární, poměrně dlouhá, tvořená 10 – 20 páry samčích obalných listů, které jsou 3 – 4-laločné pouze do 0,3 – 0,4 délky, silně vyduté a s větším počtem brv na bázi, v paždí 2 – 4 antheridia. Samičí obalné listy poněkud větší než sterilní listy, silně vyduté, asi do poloviny 4 – 5-laločné, na okraji brvité až zubaté, laloky zašpičatělé. Brakteoly dvoulaločné, do poloviny dvoulaločné, na okraji rovněž brvité. Periant vejčitě válcovitý, v horní části zřasený, zúžený směrem k laločnatému, zubatému ústí.

Sporofyt není znám.

Ekologie: na rozdíl od ostatních druhů podrodu roste tento druh většinou na vápencových nebo dolomitových skalách nebo na humusu vápencových skal, méně často na neutrálních až slabě kyselých substrátech v alpínském a subalpínském stupni.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 32: 97 – 99, 1983): Velká a Malá kotlina v Hrubém Jeseníku, údaj o výskytu v údolí Moravice v 900 m n.m. je zjevně mylný, způsobený záměnou schedy (při revizi položky byly nalezeny doprovodné druhy, poukazující s vysokou pravděpodobností na sběr ve Velké kotlině).
Celkové: Severní Amerika, Grónsko, severní a střední Evropa, Sibiř.

Variabilita: jeden z nejvíce variabilních taxonů rodu, variabilita hlavně v habitu rostlinek a ve znacích na listech a buňkách. Rostliny s nápadnými rohovými ztluštěninami v buňkách bývají odlišovány jako Lophozia quadriloba var. collenchymatica R.M. Schust.; rostliny s 2 – 3-laločnými listy jsou označovány jako Lophozia quadriloba var. heterophylla Bryhn & Kaal. nebo Lophozia quadriloba var. glareosa (Jörg.) Jörg. (Lophozia quadriloba f. cephalozielloides R.M. Schust. má listy téměř konstantně dvoulaločné, značně oddálené a připomíná spíše rostliny rodu Cephaloziella). S největší pravděpodobností se jedná pouze o modifikace, vyvolané ekologickými podmínkami.

Možné záměny: habitem připomíná tento druh spíše redukované, nepříliš vyvinuté rostliny druhu Tetralophozia setiformis. Zmíněný druh má však ještě více dělené listy (až do 0,9 délky)a brvité laloky. V typicky vyvinutých formách lze B. quadriloba pouze obtížně zaměnit s jiným druhem podrodu Orthocaulis (hluboce vykrojené listy, vzpřímené laloky, silně ohrnutý zářez mezi laloky aj.). Rostliny s redukovaným počtem laloků (známy však pouze z arktické oblasti) mohou být eventuelně zaměněny s druhy B. floerkei či B. kunzeana. Diferenční znaky jsou brvy na listech, papilnatost kutikuly, občasný výskyt 3 – 4-laločných listů aj.

Sekce Orthocaulis (H. Buch) Grolle

Syn.: Lophozia subg. Orthocaulis sect. Attenuatae R.M. Schust.

Barbilophozia atlantica (Kaal.) Müll. Frib. – sečovka atlantská

Syn.: Lophozia atlantica (Kaal.) Müll. Frib., Orthocaulis atlanticus (Kaal.) H. Buch, Jungermannia atlantica Kaal.

Rostliny v zelených, žlutavých až hnědavých kobercích, případně prorostlé dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, nepříliš hojně terminálně nebo laterálně-interkalárně větvené, zhruba 1 – 3 cm dlouhé a s listy 1 – 2 mm široké, bez drobnolistých gemiferních výhonků (nejvýše konec hlavní lodyhy s poněkud zmenšenými listy). Rhizoidy nehojné až hojné, na spodní straně lodyhy.

Listy poněkud šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící nebo oddálené, od lodyhy odstávající, slabě vyduté, příčně zaobleně obdélníkové nebo obtrapezoidní, obvykle 1,2 – 1,5 × širší než dlouhé, na zadním okraji bez brv (nejvýše se slizovými papilami), do 0,25 – 0,4 délky listu (2 –) 3 (– 4)-laločné. Laloky široce trojboké, zaoblené nebo zašpičatělé, směrem k lodyze zakřivené, zářez ostroúhlý, někdy zaoblený. Spodní listy většinou chybějí (s výjimkou gemiparních lodyh), vzácněji přítomny na vrcholcích lodyh, drobné, kopinaté či pouze niťovité, tvořené 2 – 4 buňkami.

Buňky tenkostěnné, s nepatrnými až uzlovitými, ale nesplývajícími rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 35 × 25 – 30 µm. Kutikula s drobnými papilami nebo téměř hladká. Siličná tělíska v počtu 4 – 8 (– 10) v buňkách, kulovitá nebo krátce vejčitá, 6 – 9 × 4 – 6 µm, jemně zrnitá.

Gemy purpurové na vrcholových, poněkud menších listech hlavní lodyhy, nahloučené na vrcholcích laloků nebo jednotlivé na jejich okrajích (laloky potom zubaté od uvolněných gem), 1 – 2-buněčné, 25 – 35 × 20 – 25 µm (ojedinělé gemy až 40 µm).

Dvoudomý druh, prakticky vždy sterilní. Androecea terminální, samčí obalné listy vyduté, 3-laločné, na dorzálním a někdy i ventrálním okraji s nevelkým zubem, v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy poněkud větší než listy sterilních lodyh, 4 – 5-laločné, zvlněné, s kadeřavými, nepravidelně zubatými laloky. Periant válcovitý, v horní části laločnatý, postupně stažený v brvité ústí (brvy 2 – 6 buněk dlouhé).

Sporofyt neznámý (?).

Ekologie: na silikátových skalách, skalním humusu nebo na rašeliništích v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 33: 217, 1984): dosud sbírán pouze v Krkonoších (Labská louka, Bílé Labe, Pančavská louka); v novější době nenalezen.
Celkové: severovýchodní část Severní Ameriky (Quebec, Maine, New Hampshire), Grónsko, severozápadní a střední Evropa.

Variabilita: nepříliš variabilní druh; variabilita nejvýše ve tvaru listů, papilnatosti kutikuly a přítomnosti či absenci gem na listech.

Možné záměny: poměrně obtížně odlišitelný druh od následujícího druhu B. attenuata. Pokud B. attenuata má vytvořeny drobnolisté gemiferní výhonky, nečiní odlišení potíže; pokud ne, oba druhy lze odlišit podle velikosti buněk (u B. attenuata buňky v průměru o 5 µm menší s poněkud ztloustlými stěnami a nepatrnými rohovými ztluštěninami) a poněkud zakřivených listových laloků u B. atlantica (u druhu B. attenuata jsou listy i s laloky ploché). B. floerkei se odlišuje dobře vyvinutými spodními listy, přítomností brv na zadním okraji listů, vzpřímenými lodyhami a dalšími znaky.

Barbilophozia attenuata (Mart.) Loeske – sečovka štíhlá

Syn.: Lophozia attenuata (Mart.) Dumort., Orthocaulis attenuatus (Mart.) A. Evans, Jungermannia attenuata (Mart.) Lindenb., Barbilophozia gracilis (Schleich. ex Steph.) Müll. Frib., Lophozia gracilis Schleich. ex Steph., Orthocaulis gracilis (Schleich. ex Steph.) H. Buch, Jungermannia gracilis Schleich. ex Lindb.

Rostliny v zelených nebo poněkud nahnědlých, nepříliš hustých kobercích či trsech, vzácně promíšené dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé či vzpřímené, 1 – 4 cm dlouhé, s listy 1 –2 mm široké, většinou nevětvené s výjimkou terminální části, kde se obvykle vytvářejí svazečky drobnolistých, šupinovitě olistěných, jehnědovitých, gemy nesoucích výhonků. Rhizoidy hojné, chybějí na drobnolistých výhoncích.

Listy šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, obvykle vzájemně se kryjící a od lodyhy odstávající, v obrysu okrouhle čtvercové nejvýše nepatrně delší než širší nebo naopak širší než delší, téměř ploché, na zadním okraji bez brv, do 0,25 – 0,35 délky dělené na (2 –) 3 (– 4) laloky. Laloky poněkud nestejné (zadní nepatrně menší), trojboké, špičaté nebo zašpičatělé, většinou ploché nebo pouze nepatně konci směrem dovnitř zakřivené, zářez ostroúhlý až pravoúhlý, někdy zaoblený. Spodní listy chybějí, výjimečně přítomny v podobě 1 – 3-buněčných brv nebo slizových papil.

Buňky listové se stěnami slabě ztlustlými a nepříliš velkými rohovými ztluštěninami, na okraji listů zhruba 12 – 16 µm, ve střední části 17 – 25 × 15 – 20 µm. Kutikula jemně papilnatá. Siličná tělíska v počtu 3 – 10 v buňce, kulovitá až elipsoidní, 6 – 10 × 5 – 7 µm.

Gemy se tvoří na vzpřímených, drobnolistých, z vrcholu lodyh svazčitě vyrůstajících výhoncích s přilehlými, mělce trojlaločnými nebo spíše na vrcholku vroubkovanými listy, nesoucí světle zelené, hnědavá až načervenalé, 1 – 2-buněčné gemy velmi různého tvaru (od vřetenovitých až po hvězdicovité), 20 – 30 × 18 – 22 µm. Rovněž tyto výhonky bez spodních listů, nejvýše se slizovými papilami.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 4 – 8 páry silně vydutých samčích obalných listů s bazálním zubem, poněkud menších než sterilní listy; v paždí 1 – 2 antheridia. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, poněkud zvlněné, 3 – 5-laločné. Brakteoly nepravidelně 2 – 4-laločné. Periant válcovitá až kyjovitý, poblíž ústí laločnatý, směrem k ústí zúžený; ústí s brvami až 5 – 6 buněk dlouhými.

Tobolka se stěnou 3-vrstevnou. Výtrusy 13 – 16 µm, mrštníky 7 – 8 µm široké.

Ekologie: obvykle na tlejícím dřevě, vzácněji na skalách (zvláště pískovcových), skalním humusu nebo rašelinách v podhorských a horských oblastech.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Duda, Čas. Slez. Muz., ser. A, 33: 1 – 9, 1984): poměrně hojný druh v okrajových horských soustavách ČR, v inverzních polohách pískovcových oblastí v severních Čechách, v Brdech a Žďárských vrších, ojediněle (Tišnov: Babí lom u Kuřimi, Letovice: Kunštát aj.) v nižších polohách.
Celkové: cirkumboreální druh, zasahující až do Japonska a na Taiwan.

Variabilita: přes svou hojnost nepříliš variabilní druh; rostliny bez gemiferních výhonků jsou označovány jako var. eflagellis Schiffn.

Možné záměny: typicky vyvinuté rostliny s gemiferními výhonky jsou nezaměnitelné s dalšími druhy. Při absenci drobnolistých výhonků možnost záměny s B. atlantica (viz tento druh), ostatní druhy podrodu mají spíše kolenchymatické buňky, brvy na zadním okraji listů, nápadné spodní listy apod.