Lophozia (Dumort.) Dumort. – křižítka

Syn.: Isopaches H. Buch, Massula (Müll. Frib.) Schljakov, Massularia Schljakov, Obtusifolium S.W. Arnell

Koberce, porosty nebo trsy v nejrůznějších odstínech zelené, hnědé až purpurové barvy, často i promíšené jinými druhy mechorostů.

Lodyhy poléhavé, vystoupavé či vzpřímené, obvykle nepříliš hojně terminálně (typ Frullania) nebo laterálně-interkalárně (typ Plagiochila) větvené. Stolony chybějí. Rhizoidy obvykle poměrně časté, roztroušené, netvoří svazečky.

Listy šikmo podloženě nebo téměř příčně, vzácněji téměř podélně vetknuté, ploché nebo vyduté, avšak nikdy žlábkovité, obvykle dvou-, vzácně tří- až čtyřlaločné. Spodní listy chybějí nebo jsou rudimentální.

Buňky nejrůznějšího tvaru, tenkostěnné bez rohových ztluštěnin nebo s menšími či většími rohovými ztluštěninami. Kutikula hladká. Siličná tělíska různorodá.

Nepohlavní rozmnožování pomocí 1 – 2-buněčných, většinou hranatých gem na špičkách listových laloků, vzácněji na okrajích listů nebo zcela chybí.

Dvoudomé, vzácněji paroické nebo i autoické druhy. Androecea obvykle interkalární. Samčí obalné listy vyduté, v paždí s 2 či více antheridii. Samičí obalné listy větší než listy sterilních lodyh. Brakteoly většinou přítomny, srostlé s obalným listem. Periant vejčitý, obvykle alespoň v horní části laločnatý; perigynium chybí.

Štět tvořen množstvím buněk. Tobolka vejčitá či oválná, se stěnou (2 –) 3 – 4-vrstevnou. Vnější vrstva obvykle s mohutnými čípkovitými ztluštěninami, vnitřní s poloměsíčitými ztluštěninami. Výtrusy obvykle 10 – 20 µm, mrštníky 6 – 10 µm široké.

Celkem asi 50 druhů rozšířených hlavně v holarktické a subantarktické oblasti, vzácněji v horách tropů. V Evropě 27 druhů, z nich 13 roste na našem území.

Poznámka: druhy rodu Lophozia jsou často extrémně variabilní a patří k velmi obtížně určitelným taxonům; tuto skutečnost ještě zvyšuje dosud nepříliš ujasněná taxonomie (zvláště v podrodu Lophozia).

Klíč k určení podrodů a druhů:

Podrod Isopaches (H. Buch) R.M. Schuster

Syn.: Isopaches H. Buch

Lophozia bicrenata (Schmidel ex Hoffm.) Dumort. – křižítka zoubkatá

Syn.: Isopaches bicrenatus (Schmidel ex Hoffm.) H. Buch, Jungermannia bicrenata Schmidel ex Hoffm.

Drobné, obvykle zelené, žlutozelené až purpurově naběhlé povlaky či koberce nepříliš hustě spletených rostlinek na holé půdě, často promíšené dalšími druhy mechorostů. Nápadná je intenzívní vůně po cedrovém oleji.

Lodyhy poléhavé či plazivé, přitisklé k substrátu, vrcholky někdy vystoupavé; obvykle pouze 0,5 – 1 cm dlouhé a nejvýše 1 mm široké, většinou nevětvené nebo pouze laterálně-interkalárně větvené. V bazálních buňkách lodyhy přítomna mykorrhiza. Rhizoidy početné, tvoří hustou plsť vlášení po celé spodní straně lodyhy.

Listy šikmo podloženě nebo téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící (často velmi hustě nahloučené, takže lodyhy připomínají rod Gymnomitrion), mírně až silně vyduté, široce okrouhlé či zaobleně čtvercové, ale spíše poněkud širší než delší, do 0,2 – 0,3 délky dvou-, vzácně i trojlaločné. Laloky trojboké, zakřivené, mnohdy nestejně velké, špičaté či zašpičatělé, celokrajné, avšak u vrcholových listů poněkud zoubkaté. Spodní listy chybějí.

Buňky se stěnami rovnoměrně ztloustlými, na okraji listů 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 30 × 20 – 25 µm, poblíž báze prakticky nezvětšené. Kutikula hladká nebo jemně papilnatá. Siličná tělíska vejčitá až okrouhlá, přítomna pouze v některých buňkách (obvykle chybějí v některých okrajových buňkách), v okrajových buňkách po 2 – 6 siličných tělískách velikosti 8 – 10 × 4 – 6 µm, uprostřed listů po 5 – 15 siličných tělískách velikosti 7 – 8 × 3,5 – 5 µm.

Gemy poměrně hojné na okrajích a špičkách laloků vrcholových listů, které jsou tvorbou gem poněkud modifikovány, žlutočervené až červenohnědé, 1 – 2-buněčné, hvězdovité či polygonální, se ztloustlými rohy a velkými siličnými tělísky.

Paroický nebo zdánlivě autoický druh. Androecea pod gynaeceem, tvořená 2 – 4 páry silně vydutých, asymetricky dvoulaločných (ventrální lalok větší) samčích obalných listů, nesoucích 1 – 2 antheridia s 1 – 2řadou stopkou. Někdy antheridia tvořená drobnými samčími obalnými listy na samostatné větvičce pod periantem. Samičí obalné listy dvoulaločné nebo s dalšími přídatnými laloky, větší než sterilní listy, na okraji zubaté. Brakteoly kopinaté, obvykle srostlé s jedním či oběma samičími listy. Periant vejčitý či vejčitě-válcovitý, v horní části zřasený, podél ústí několik řad bezbarvých buněk, ústí zubaté až brvité.

Tobolka se stěnou 2 – 3-vrstevnou. Výtrusy 12 – 15 µm, mrštníky 7 – 9 µm široké.

Ekologie: obvykle na holé, jílovité či písčité půdě, podél cest, na suchých místech, vřesovištích apod., ojediněle i na skalách, spíše v nižších polohách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková, Čas. Slez. Muz., ser. A, 42: 13 – 18, 1993): roztroušeně po celém území, poněkud hojněji ve středních a severozápadních Čechách, na jihozápadní Moravě a ve Slezsku.
Celkové: Severní Amerika, Evropa až po Balkán a Pobaltí, Sibiř.

Variabilita: nepříliš variabilní druh, variabilita hlavně v habitu rostlinek a přítomnosti či absenci gem.

Možné záměny: vzhledem k nápadně ztloustlým buněčným stěnám a silné aromatické vůni prakticky nezaměnitelný druh. Oběma zmíněnými znaky a navíc častou přítomností červenohnědých gem se odlišuje od často společně se vyskytujícího, rovněž paroického druhu L. excisa (tento druh má gemy ojedinělé, purpurově fialové).

Podrod Lophozia

Sekce Excisae (C.E.O. Jensen) H. Buch

Lophozia excisa (Dicks.) Dumort. – křižítka vykrojená

Syn.: Jungermannia excisa Dicks., Jungermannia cylindracea Dumort., Jungermannia intermedia Lindenb.

Obvykle v řídkých, zelenavých či nahnědlých, vzácně poněkud purpurově naběhlých kobercích, často společně s dalšími druhy (např. L. bicrenata).

Lodyhy poléhavé či plazivé, pouze plodné rostliny s perianty vystoupavými, nehojně laterálně-interkalárně větvené, většinou 1 – 2 cm dlouhé a 1,2 – 1,8 mm široké; na průřezu s mykorrhizou ve ventrální části lodyhy. Rhizoidy poměrně hojné až k vrcholu lodyhy.

Listy šikmo podloženě vetknuté, poněkud oddálené, od lodyhy odstávající, široce oválné nebo zaobleně čtverečné, mírně vyduté, někdy poněkud zvlněné, do 0,2 – 0,3 délky listu dvou-, vzácně trojlaločné. Laloky široce trojboké, zašpičatělé, dorzální lalok nepatrně menší (pokud je přítomen třetí lalok, je nápadně menší); zářez mělký až téměř pravoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, s nepatrnými rohovými ztluštěninami, na okrajích listů mezi 20 – 30 µm, ve střední části listů 30 – 35 (– 40) × 25 – 30 µm, na bázi prodloužené až na 35 – 40 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska v počtu 10 – 20 (– 25) v buňce, téměř kulovitá až široce oválná, 5 – 7 × 4 – 5 µm, složená z drobných krůpějí.

Gemy nepříliš časté, ojedinělé (nikoliv ve velkých množstvích jako u většiny druhů podrodu) na špičkách či okrajích laloků, obvykle purpurově (nikoliv rezavě) fialové, dvoubuněčné, polyedrické, 25 – 35 × 22 – 30 µm.

Paroický druh, obvykle plodný. Androecea tvořena 2 – 4 páry vydutých, poněkud větších, nepatrně zvlněných samčích obalných listů, které mají na okraji někdy bazální zub; v paždí s 1 – 2 (– 4) antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, většinou silně kadeřavé, 3 – 5-laločné, širší než delší, na okrajích celokrajné nebo zubaté. Brakteoly kopinaté nebo dvoulaločné, zubaté na okraji, srostlé s jedním obalným listem. Periant vejčitý až kyjovitý, v horní části hluboce zřasený, směrem k ústí stažený, ústí zoubkaté.

Tobolka se stěnou 2 – 4-vrstevnou. Výtrusy 15 – 18 µm, mrštníky 7 – 10 µm široké.

Ekologie: většinou na holé, hlinité, jílovité nebo písčité půdě na okrajích cest, stráních a vřesovištích, vzácněji na humusu skal či rašelinné zemi spíše (na našem území) v nižších polohách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková, Čas. Slez. Muz., ser. A, 41: 211 – 216, 1992): roztroušeně ve středních a severních Čechách, na jižní Moravě a ve Slezsku, jinde vzácnější nebo chybí.
Celkové: bipolární druh; na severní polokouli v celé holarktické oblasti, na jižní polokouli v nejjižnější části Jižní Ameriky, v Jižní Georgii a na Novém Zélandě.

Variabilita: poměrně značně variabilní druh, hlavně v habitu rostlinek. Nejnápadnější je však variabilita v míře zubatosti obalných listů; na základě tohoto znaku jsou autory oddělovány odchylky charakterizované zubatými samičími i samčími obalnými listy (f. limprichtii (Lindb. ex C. Massal. & Carestia) Müll. Frib.) nebo naopak zcela celokrajnými i samičími obalnými listy (var. cylindracea (Dumort.) Müll. Frib.). Obě tyto odchylky jsou spojeny souvislou řadou přechodných typů. Diskutována je dále, obvykle z hlediska pojetí, var. jurensis (Meyl. ex Müll. Frib.) Müll. Frib., což je rašeliništní modifikace, charakterizovaná rostlinami s oddálenými listy (mod. laxifolia). Zcela jednoznačnou odchylkou je pravděpodobně pouze arktická var. elegans R.M. Schust., připomínající některými znaky druhy podrodu Schistochilopsis.

Možné záměny: plodné rostliny jsou snadno odlišitelné na základě paroecie (rovněž paroický druh L. bicrenata má rovnoměrně ztloustlé stěny buněk aj.) od všech podobných druhů. Rovněž nepříliš často se vyskytující purpurově fialové gemy a tenkostěnné buňky prakticky bez rohových ztluštěnin jsou dobrým rozlišovacím znakem sterilních rostlinek (tenkostěnné buňky s nepatrnými rohovými ztluštěninami má z našich druhů ještě L. ventricosa, u tohoto druhu jsou prakticky vždy přítomné žlutozelené gemy na špičkách listových laloků).

Sekce Lophozia

Syn.: Lophozia sect. Longidentatae R.M. Schust., Lophozia sect. Gutulatae Schljakov

Lophozia ascendens (Warnst.) R.M. Schust. – křižítka vystoupavá

Syn.: Lophozia gracillima H. Buch

Vytváří obvykle světle zelené, ojediněle slabě purpurově naběhlé řídké povlaky či koberce; častěji roztroušeně mezi jinými druhy mechorostů.

Lodyhy vzpřímené či vystoupavé, pouze v bazální části poněkud poléhavé, 0,5 – 1,5 cm dlouhé, s listy 0,6 – 1,2 mm široké, nehojně laterálně-interkalárně nebo i terminálně větvené. Rhizoidy v bazální části lodyhy poměrně časté.

Listy téměř příčně nebo nepatrně šikmo podloženě vetknuté, od lodyhy odstávající až zpět odehnuté, žlábkovitě vyduté, v obrysu zaobleně obdélné, široce oválné až vejčité, na některých výhoncích poměrně malé, do 0,3 – 0,5 délky dělené na 2, ojediněle i 3 úzce trojboké, zašpičatělé nebo i zatupělé, rohovité laloky; zářez ostroúhlý nebo pravoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, se zřetelnými rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 25 – 30 × 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 30 × 30 – 35 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska po 6 – 12 v buňce, kulovitá až široce oválná, složena z mnoha drobných krůpějí, 5 – 8 × 4 – 5 µm.

Gemy poměrně hojné, žlutozelené, v kulovitých shlucích na špičkách laloků hlavně vrcholových listů, 1 – 2-buněčné, polyedrické, 15 – 25 × 14 – 18 µm.

Dvoudomý druh, nehojně plodný. Androecea terminální, později interkalární, samčí obalné listy ve 2 – 5 párech, navzájem se kryjící, silně vakovitě vyduté, často purpurově naběhlé. Samičí obalné listy širší než listy sterilních rostlinek, v obrysu téměř čtvercové, 2 – 3 (– 4)-laločné, laloky celokrajné. Brakteoly většinou chybějí. Periant válcovitý až kyjovitý, u ústí laločnatý, zubatý poměrně širokými (na bázi až 3 – 5 buněk širokými) zuby.

Výtrusy údajně kolem 10 µm široké.

Ekologie: téměř výlučně na tlejícím dřevě, hlavně jehličnatých stromů (většinou smrků) v horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková, Čas. Slez. Muz., ser. A, 38: 209 – 212, 1989): velmi vzácný druh, ojedinělé lokality v Novohradských horách (Huťský potok), na Šumavě (Boubín), v Krkonoších (Labský důl), Orlických horách (Malá Deštná), Hrubém Jeseníku (Hučivá Desná), na Bruntálsku (Nová Pláň), v Beskydech (Kněhyně, Kladnatá) a Vsetínských vrších (Tanečnice, Vysoká).
Celkové: Severní Amerika a Evropa, v pásu smrčin.

Variabilita: poměrně málo variabilní druh; variabilita nejvýše v habitu rostlinek.

Možné záměny: nejmenší druh podrodu, charakterizovaný vystoupavými lodyhami a žlutozelenými gemami. Druh L. ventricosa má poléhavé lodyhy, nepatrné rohové ztluštěniny. Potíže působí někdy odlišení od některých forem druhu L. longiflora, zvláště když jejich konce lodyh jsou vystoupavé. L. ascendens se odlišuje potom drobnějším vzrůstem, prakticky celými lodyhami vystoupavými, absencí purpurově zbarvených spodních částí lodyhy, téměř příčně vetknutými listy s hojnými gemami (u L. longiflora gemy často chybějí) a laločnatě zubatým ústím periantu. Habitem podobný druh L. longidens se odlišuje na první pohled barvou gem.

Lophozia longidens (Lindb.) Macoun – křižítka protáhlá

Syn.: Jungermannia longidens Lindb.

Zelené, tmavozelené až hnědavé, nepříliš mohutné koberce nebo jednotlivé rostliny v polštářích dalších druhů.

Lodyhy pouze na bázi poléhavé, postupně vystoupavé až vzpřímené, 2 – 3 cm dlouhé a 1 – 2 mm široké, většinou jednoduché, jen vzácně laterálně-interkalárně větvené. Ve stáří některé (spíše bazální) buňky lodyhy s mykorrhizou. Rhizoidy hojné v bazální části lodyh, vzácné nebo chybějící ve vystoupavé části, difusně rozptýlené na spodní straně lodyh.

Listy poněkud šikmo podloženě, směrem k vrcholu lodyhy téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící, od lodyhy odstávající až slabě zpět odehnuté, zaobleně čtvercové až zaobleně obdélné, vyduté, na hřbetní straně nepatrně sbíhavé, do 0,25 – 0,4 délky dvoulaločné, vzácně některé listy i trojlaločné, laloky rohovité, úzce trojboké, přímo odstávající, rovnoběžně orientované, stejně velké nebo dorzální nepatrně menší, zaostřené nebo (pokud nesou gemy) zaoblené, zářez obvykle poloměsíčitý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné s rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 20 – 25 µm, ve střední části listů 25 – 35 × 20 – 30 µm, na bázi prodloužené až na 40 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska po 4 – 12 v buňkách, kulovitá či oválná, tvořená drobnými kuličkami, 6 – 10 × 4 – 6 µm.

Gemy rezavé až rezavě hnědočervené, nakupené obvykle v kulovitých shlucích na špičkách laloků vrcholových listů, 1 – 2-buněčné, obvykle polygonální, 20 – 30 × 15 – 25 µm.

Dvoudomý druh, nehojně plodný. Samčí rostliny štíhlejší než samičí, androecea terminální, později interkalární. Samčí obalné listy v 5 – 8 párech, vyduté, nesoucí 1 – 2 antheridia. Gynaecea terminální. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, obvykle 2 – 5-laločné, laloky nestejně velké, obvykle na okraji zubaté. Brakteoly kopinaté nebo dvoulaločné, nevelké, obvykle srostlé s jedním obalným listem. Periant hruškovitý nebo kyjovitý, v horní části laločnatý, ústí rozdělené v drobné lalůčky, které jsou zubaté až brvité, brvy 3 – 8 buněk dlouhé.

Výtrusy 10 – 12 µm.

Ekologie: na sutích (silikáty) nebo na humusu silikátových skal, na borce stromů či na tlejícím dřevě, hlavně v podhorských a horských oblastech.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková, Čas. slez. Muz., ser. A, 41: 117 – 121, 1992): porůznu na řadě míst, v některých oblastech (jihovýchodní a severovýchodní Čechy) chybí.
Celkové: Severní Amerika (nezasahuje daleko na jih), Grónsko, Evropa, Malá Asie, Sibiř, Himálaj.

Variabilita: nepříliš variabilní druh prakticky bez popsaných vnitrodruhových jednotek; nápadná odchylka pouze v arktických oblastech (subsp. arctica R.M. Schust.).

Možné záměny: vystoupavé lodyhy a rezavě zbarvené gemy dobře vyvinutých rostlinek jednoznačně vymezují tento druh; záměna s jinými druhy rodu Lophozia je prakticky vyloučena. V mládí, kdy ještě gemy nejsou zřetelně rezavě zbarvené, je množná záměna s druhem L. ascendens. Posledně jmenovaný druh osidluje téměř výhradně tlející dřevo, rostliny jsou poněkud menší, spíše žlutozeleně zbarvené, siličná tělíska jsou rovněž menší (4 – 7 µm), spíše téměř čirá; další odlišovací znaky jsou na samičích obalných listech a ústí periantu. Někdy však dochází i k záměně s druhy rodu Tritomaria, zvláště pokud mají vyvinuty pouze dva laloky. Laloky u tohoto rodu jsou však nápadně nestejné, prakticky vždy jsou navíc na rostlinách přítomny i trojlaločné listy; druh T. exsecta má navíc mnohem menší buňky a zaoblené gemy.

Lophozia longiflora (Nees) Schiffn. – křižítka dlouhoplodá

Syn.: Jungermannia longiflora Nees, Lophozia guttulata (Lindb. & Arnell) A. Evans, Jungermannia guttulata Lindb. & Arnell, Lophozia porphyroleuca (Nees) Schiffn., Jungermannia porphyroleuca Nees, Lophozia ventricosa var. porphyroleuca (Nees) Müll. Frib.

Zelené, světle zelené, často však purpurově naběhlé (alespoň ve spodní části lodyh) koberce hustě nahloučených lodyh, vzácněji propletené jinými druhy mechorostů.

Lodyhy plazivé, poléhavé, někdy vrcholky poněkud vystoupavé, obvykle 1 – 3 (– 5) cm dlouhé a s listy 1 – 2 mm široké, nehojně laterálně-interkalárně větvené; lodyhy v bazálních buňkách s mykorrhizou. Rhizoidy poměrně hojné, často stejně jako spodní strana lodyhy poněkud purpurové.

Listy šikmo podloženě vetknuté, vzájemně se kryjící, od lodyhy slabě nebo silně odstávající, poněkud vyduté, podlouhle vejčité až zaobleně obdélné, do 0,2 – 0,3 délky dvoulaločné (na dobře vyvinutých lodyhách i ojedinělé trojlaločné listy), laloky nepatrně rozdílné velikosti, široce trojboké, zašpičatělé, zářez téměř pravoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, v rozích s mohutnými, často uzlovitými ztluštěninami, 25 – 30 × 20 – 25 µm velké, na bázi až na 35 (– 40) µm prodloužené. Kutikula hladká. Siličná tělíska v počtu 4 – 12 v buňkách, široce oválná až vejčitá, 5 – 10 × 4 – 7 µm.

Gemy často chybějí, vzácněji na špičkách laloků vrcholových listů, žlutozelené, podobné gemám druhu L. ventricosa.

Dvoudomý druh, často plodný. Androecea terminální, postupně interkalární; samčí obalné listy obvykle silně vyduté, často purpurově pigmentované, v paždí s 2 antheridii. Samičí obalné listy větší než listy sterilních lodyh, 2 – 3 (– 4)-laločné, celokrajné. Brakteoly kopinaté, obvykle srostlé s jedním obalným listem nebo i chybějí. Periant široce oválný až obvejčitý, u ústí laločnatý, zubatý (zuby 2 – 4 buňky dlouhé).

Výtrusy 8 – 10 µm, mrštníky 6 – 8 µm široké.

Ekologie: většinou na tlejícím dřevě, borce stromů, ale i na humusu silikátových skal, na holé zemi a na rašelině především v horských oblastech .

Rozšíření: Česká rep.: poměrně hojný druh hlavně v montánním stupni po celém území.
Celkové: Holarktický druh, zasahující do střední Ameriky (Guatemala).

Variabilita: poměrně variabilní druh v habitu a zabarvení rostlinek. Nejčastěji bývají odlišovány modifikace s uzlovitými, často navzájem splývajícími rohovými ztluštěninami (popsána jako L. guttulata); nejběžnější modifikace má sice velké, ale nikoliv uzlovitě ztloustlé rohové ztluštěniny (popsána jako L. porphyroleuca).

Možné záměny: odlišení od L. ventricosa a L. ascendens viz tyto druhy. Potíže působí rovněž odlišení forem rostoucích ve vlhkém prostředí (typ L. longiflora) od L. wenzelii – tento druh má mnohem širší, téměř příčně vetknuté listy s poloměsíčitým zářezem.

Lophozia ventricosa (Dicks.) Dumort. – křižítka břichatá

Syn.: Jungermannia ventricosa Dicks., Lophozia silvicola H. Buch, ?Lophozia confertifolia Schiffn.

Rostliny v souvislých, obvykle zelených nebo světlezelených, někdy však i nahnědlých nebo vzácně i načervenalých hustých nebo poněkud rozvolněných kobercích, vzácně i mezi dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy plazivé či poléhavé, nejvýše svými vrcholky nepatrně vystoupavé, 1 – 4 cm dlouhé a s listy 1 – 3 mm široké, nepříliš často větvené. Na průřezu lodyhy asi 15 – 20 buněk široké, na spodní straně s mykorrhizou v buňkách. Rhizoidy poměrně časté.

Listy šikmo podloženě vetknuté, delší než široké nebo širší než delší, poněkud vyduté, vzájemně se kryjící a od lodyhy odstávající, v obrysu zaobleně obdélné nebo čtvercové, široce vejčité až široce oválné, do 0,15 – 0,3 délky dvoulaločné. Laloky často nestejně velké (dorzální lalok poněkud menší), široce trojboké, špičaté nebo zašpičatělé, zářez většinou téměř pravoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, v rozích nepatrně ztloustlé, na okrajích listů 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 35 × 20 – 30 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska většinou v počtu 10 – 15 (– 20) v buňkách, většinou vejčitá až oválná, u typické variety složená z drobných krůpějí.

Gemy v hojném počtu obvykle v kulovitých shlucích na špičkách laloků vrcholových listů, žlutozelené, obvykle dvoubuněčné, polyedrické, 20 – 30 µm.

Dvoudomý druh. Antheridia terminální až interkalární, samčí obalné listy ve 4 – 8 párech, vyduté, v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, 2 – 3 (– 4)-laločné, laloky celokrajné; brakteoly kopinaté nebo dvoulaločné, obvykle srostlé s jedním samičím obalným listem. Periant podlouhle vejčitý až válcovitý, v horní části zřasený, u ústí laločnatý, zubatý.

Tobolka se stěnou 3 – 4-vrstevnou. Výtrusy 10 – 15 µm široké, mrštníky 8 – 10 µm široké.

Ekologie: na nejrůznějších substrátech z nížin až do alpínského stupně. Obvykle roste na silikátových skalách, na skalním humusu, na holé zemi, vzácněji na borce stromů nebo na tlejícím dřevě. Vyskytuje se i v rašeliništích, vyhýbá se pouze bazickému substrátu.

Rozšíření: Česká rep.: poměrně hojný druh na vhodných stanovištích, většinou v lesním pásmu prakticky na celém území.
Celkové: holarktický druh, rozšířený od Severní Ameriky až po Sibiř.

Variabilita: velmi variabilní druh v řadě znaků. Bylo popsáno množství vnitrodruhových taxonů, představujících v převážné většině stanovištní modifikace, avšak pojetí některých je stále otázkou diskusí. Nejvýraznější odchylkou je var. silvicola (H. Buch) E.W. Jones (křižítka břichatá lesní), považovaná často za samostatný druh. Odlišuje se poněkud užšími listy (obvykle delšími než širšími) a konstantně pouze siličnými tělísky, kterých bývá v buňce větší počet (15 – 25), většinou jsou okrouhlá či široce oválná a bikoncentrická (tvořená velkou homogenní krůpějí obklopenou drobnými kuličkami). Tato odchylka je zcela běžná i na našem území. Další popsané odchylky jsou charakterizované většími buňkami (až 40 µm) – var. rigida R.M. Schust., brvitým ústím periantu – var. confusa R.M. Schust. aj. Vodní formy (var. uliginosa Breidl. ex Schiffn.) jsou charakterizovány širokými listy, připomínajícími druh L. wenzelii, jiné formy jsou podobné druhu L. longiflora.

Možné záměny: L. ventricosa je v typické formě poměrně snadno poznatelný druh, její modifikace jsou však obtížně poznatelné a často jsou zaměňovány za podobné druhy. Nejvíce potíží působí odlišení od druhů L. longiflora – tento druh má obvykle užší, často žlábkovitě vyduté listy, ojediněle jsou listy i trojlaločné, rostliny jsou často purpurově naběhlé (u L. ventricosa pouze výjimečně), buňky mají mohutné, často uzlovité rohové ztluštěniny – a L. wenzelii – téměř okrouhlé, prakticky příčně vetknuté listy s mělkým poloměsíčitým zářezem, poněkud větší buňky s většími rohovými ztluštěninami.

Ilustrace: siličná tělíska (var. ventricosa, var. silvicola)

Poznámka: nomenklatura tohoto druhu je dosud stále nejasná. Typová položka s největší pravděpodobností neexistuje; podle současných názorů patřila k taxonu, který je odlišován v literatuře jako L. silvicola H. Buch. Pokud bude provedena typifikace v tomto duchu, bude třeba stanovit jméno pro současnou „var. ventricosa“ ve smyslu středoevropských autorů.

Lophozia wenzelii (Nees) Steph. – křižítka Wenzelova

Syn.: Jungermannia wenzelii Nees, ?Lophozia confertifolia Schiffn.

Zelené, zelenohnědé až červenohnědé rostliny obvykle rozptýlené v polštářích dalších druhů, vzácněji v samostatných rozvolněných kobercích.

Lodyhy poléhavé či plazivé, ojediněle vrcholky lodyh poněkud vystoupavé, nehojně terminálně větvené, 1 – 4 (– 6) cm dlouhé, spolu s listy asi 1 – 2 mm široké, většinou purpurově naběhlé, s mykorrhizou. Rhizoidy velmi hojné, často poněkud purpurové.

Listy příčně nebo téměř příčně vetknuté, vzájemně se kryjící nebo poněkud oddálené, silně (až miskovitě) vyduté, v obrysu široce okrouhlé nebo téměř ledvinité, obvykle širší než delší, velmi mělce (do 0,1 – 0,2 délky listu) dvoulaločné, laloky zašpičatělé, široce trojboké, směrem dovnitř vehnuté, zářez poloměsíčitý, nejvýše tupoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, s nepříliš velkými rohovými ztluštěninami nebo i prakticky bez nich, na okrajích listů 20 – 25 µm, ve střední části 25 – 30 (– 35) × 22 – 30 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska po 4 – 10 v buňkách, okrouhlá či oválná, jemně papilnatá, 6 – 10 × 5 – 7 µm.

Gemy světlezelené, nejvýše narůžovělé, většinou dvoubuněčné, na špičkách listových laloků, polygonální, (17 –) 20 – 25 (– 30) µm.

Dvoudomý druh. Androecea poměrně dlouhá, tvořená až 15 páry silně vydutých, vzájemně se kryjících samčích obalných listů, které jsou poněkud menší než listy sterilních lodyh. Samičí obalné listy široké, většinou dvoulaločné, celokrajné. Brakteoly dvoulaločné, srůstající s jedním samičím obalným listem (ten potom nepravidelně 3 – 4-laločný). Periant podlouhle obvejčitý nebo hruškovitý, v horní části hluboko zřasený, u ústí laločnatá a oddáleně zoubkatý.

Sporofyty většinou nevytvořeny.

Ekologie: většinou na horských vrchovištích, bažinatých místech, vzácně na vlhkých skalách či skalním detritu (L. confertifolia).

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková, Čas. Slez. Muz., ser. A, 41: 113 – 117, 1992): vzácně na Šumavě a v Krkonoších, ojediněle v Krušných horách a na Králickém Sněžníku.
Celkové: severní část Severní Ameriky až po Maine a New Hampshire, Grónsko, západní, střední a severní Evropa, severní část Asie.

Variabilita: nepříliš variabilní druh. Problémem je taxon, popsaný jako Lophozia confertifolia Schiffn. a považovaný většinou autorů za synonymní s druhem L. wenzelii, který se vyskytuje na skalním detritu ve vysokohoří (není znám z České republiky) a svými znaky představuje přechod k druhům L. longiflora, L. ventricosa a L. sudetica. Má užší, poněkud šikmo vetknuté listy apod. Molekulární analýzy založené na jedné populaci z Francie řadí tento taxon spíše do okruhu druhu L. ventricosa.

Možné záměny: nejčastěji s druhy L. longiflora a L. ventricosa – viz tyto druhy; od L. sudetica se odlišuje většími buňkami, postavením a větším vydutím listů aj.

Sekce Sudeticae Schljakov

Lophozia sudetica (Nees ex Huebener) Grolle – křižítka sudetská

Syn.: Jungermannia sudetica Nees ex Huebener, Lophozia alpestris auct., Jungermannia alpestris auct., Lophozia gelida (Taylor) Steph.

Vytváří koberce zelené, sytě zelené, nejčastěji však zelenohnědé, bronzově hnědé až červenohnědé barvy, vzácněji jednotlivé rostliny v porostech dalších druhů.

Lodyhy poléhavé či plazivé, zřídka terminálně větvené, obvykle 1 – 4 cm dlouhé, spolu s listy obvykle 1 – 2 mm široké, většinou hnědě nebo purpurově zbarvené. Rhizoidy poměrně hojné, roztroušené na spodní straně lodyh, někdy poněkud purpurově naběhlé.

Listy šikmo podloženě vetknuté nebo až téměř příčně vetknuté, obvykle vzájemně se kryjící, vzácněji poněkud oddálené, na dorzální straně nepatrně sbíhavé, široce oválné až zaobleně čtverečné, vyduté až žlábkovitě vyduté, obvykle do 0,1 – 0,2 délky mělce dvoulaločné, pouze ojediněle zářez hlubší (až do 0,3 délky), laloky široce trojboké, zaostřené nebo zatupělé, obvykle směrem dovnitř zakřivené, zářez poloměsíčitý až tupoúhlý. Spodní listy většinou chybějí, výjimečně mohou být přítomny.

Buňky tenkostěnné s rohovými, někdy až téměř uzlovitými ztluštěninami, na okrajích listů 15 – 20 µm, ve střední části listů obvykle 20 – 25 × 15 – 20 µm, jen ojediněle některé buňky na bázi dosahují téměř 30 µm.

Kutikula hladká. Siličná tělíska v počtu 5 – 10 (– 15) v buňkách, oválná až téměř kulovitá, 6 – 12 × 4 – 8 µm, velmi jemně papilnatá až téměř čirá.

Gemy na špičkách listových laloků i na okraji laloků, které jsou potom od uvolněných gem zubaté, zpočátku žlutozelené, postupně rezavě hnědé až červenohnědé, 1 – 2-buněčné, krychlovité až polygonální, 15 – 20 µm v průměru.

Dvoudomý druh. Androecea terminální, postupně interkalární,tvořená 5 – 10 páry silně vydutých, vzájemně se kryjících samčích obalných listů v paždí s 2 – 3 antheridii. Gynaecea terminální, samičí obalné listy větší než sterilní listy, široké, 2 – 3-laločné, s laloky spíše zaoblenými, celokrajnými. Brakteoly poměrně velké, dvoulaločné a obvykle srostlé s jedním, vzácněji i s oběma obalnými listy. Periant vejčitý až válcovitý, v horní čtvrtině většinou laločnatý, ústí vroubkované až zubaté, zuby 1 – 2 buňky dlouhé.

Tobolka se stěnou 3-vrstevnou. Výtrusy 12 – 15 µm, mrštníky 7 – 8 µm široké.

Ekologie: většinou na holé zemi, skalní drti či na silikátových skalách, vzácněji na organickém substrátu (humus, rašelina, tlející dřevo) většinou v podhorských a horských oblastech.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa & Hubáčková-Palmeová, Čas. Slez. Muz., ser. A, 65: 263 – 280, 1995): poměrně hojný druh v pohraničních horách, vzácnější v podhorských oblastech (i ve středních Čechách) Čech a Moravy.
Celkové: holarktický cirkupolární druh, vyskytující se od pacifického pobřeží Severní Ameriky po Čukotku a Japonsko, zasahuje do Malé Asie a Himálaje.

Variabilita: značně variabilní druh téměř ve všech znacích s množstvím popsaných vnitrodruhových taxonů na úrovni modifikací. Nápadnými modifikacemi jsou xerofytní odchylky s hojnými gemami a poněkud zubatými listovými laloky (L. gelida), odchylky s žlutozelenými (? nedozrálými) gemami (popsaná jako L. alpestris var. litoralis (Arnell) Schiffn.) a s vytvořenými spodními listy (L. alpestris var. amphigastriata (C.E.O. Jensen) Kaal. Další odchylky byly popsány podle habitu a velikosti rostlinek, jejich zabarvení, postavení listů, poněkud větších buněk apod., odrážejí však pouze značnou plasticitu ve variabilitě rostlinek.

Možné záměny: typicky vyvinuté rostliny jsou na základě mělkého listového zářezu, poměrně malých buněk, rezavých gem vytvářejících se i na okrajích laloků a obvykle hnědavé barvy rostlinek prakticky nezaměnitelné. Přesto dochází k záměnám obvykle s druhem L. ventricosa (větší buňky, nepatrné rohové ztluštěniny, žlutozelené gemy v kulovitých shlucích na špičkách listových laloků), ojediněle i s dalšími druhy rodu (L. longiflora má rovněž větší buňky a žlutozelené gemy, L. wenzelii – viz tento druh aj.).

Podrod Schistochilopsis N. Kitag.

Syn.: Lophozia subg. Massula Müll. Frib.

Sekce Heterogemma JÖrg.

Lophozia capitata (Hook.) Macoun – křižítka hlavatá

Syn.: Lophozia mildeana Gottsche, Jungermannia capitata Hook.

Bělavě zelené nebo světle zelené, někdy načervenalé, tmavě purpurově zelené, červenofialové nebo hnědavě naběhlé ojedinělé rostliny mezi dalšími druhy mechorostů nebo v řídkých kobercích.

Lodyhy poléhavé až vystoupavé, 1 – 3 cm dlouhé a s listy 1 – 4 mm široké, sporadicky obvykle terminálně větvené, avšak na vrcholcích často svazečky drobnolistých, gemiparních větévek, bez mykorrhizních buněk. Rhizoidy poměrně četné.

Listy šikmo podloženě vetknuté, od lodyhy odstávající, vzájemně se kryjící či oddálené, velmi variabilní co se týče tvaru, od zaobleně čtverečných po široce vejčité až obtrapézoidní, často širší než delší, chabé, zvlněné až kadeřavé, do 0,3 – 0,6 délky 2 – 4-laločné. Laloky mnohdy nestejně velké, oválně trojboké, zatupělé nebo zašpičatělé, zářez zaoblený, ohrnutý. Spodní listy chybějí.

Buňky tenkostěnné, bez rohových ztluštěnin, na okraji listů 30 – 40 µm, ve střední části 40 – 50 × 30 – 40 µm, na bázi až 50 – 60 µm dlouhé. Kutikula hladká. Siličná tělíska drobná, v počtu 15 – 60 v buňkách, kulovitá až vejčitá, 4 – 6 × 2,5 – 5 µm, čirá.

Gemy jednak ve skupinách na hlávkovitých koncích vzpřímených drobnolistých větévek nebo na okraji redukovaných listů na těchto větévkách, vzácněji ojediněle na okrajích nemodifikovaných vrcholových listů, kulovité až vejčité, jednobuněčné, zelenavé až nafialovělé, 20 – 35 × 18 – 25 µm.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 3 – 5 páry silně vydutých, téměř příčně vetknutých, většinou pouze dvoulaločných samčích obalných listů v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, obvykle 3 – 5-laločné, silně kadeřavé, laloky obvykle poněkud zubaté. Brakteoly přítomny, drobné, obvykle dvoulaločné, srostlé se samičími obalnými listy. Periant vejčitý až válcovitý, v horní části zřasený, směrem k laločnatému ústí stažený, okraj ústí zubatý až brvitý, brvy až 5 – 10 buněk dlouhé.

Tobolka se stěnou 4 – 5-vrstevnou. Výtrusy 12 – 16 µm, mrštníky 7 – 9 µm široké.

Ekologie: převážně na vlhké písčité půdě, u nás prozatím nalezena na rašelinné půdě nebo na kaolinu, v nižších polohách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 36: 30, 1989): v minulém století sbírán na území Prahy (Běchovický les), v současné době v okolí Českých Budějovic (Zliv), Prachatic (Nové Údolí) a v kaolínovém lomu ve Stachlovicích u Vidnavy.
Celkové: Severní Amerika (od Michiganu a Minnesoty po North Carolinu a Floridu), severozápadní a střední Evropa.

Variabilita: extrémně variabilní ve tvaru listů, listových laloků aj., dále v habitu rostlinek a jejich barvě a počtu siličných tělísek v buňkách. Odchylky jsou způsobeny ekologickými podmínkami lokality.

Možné záměny: z druhů, vyskytujících se na našem území, je tento druh snadno zaměnitelný za druh L. grandiretis. Spolehlivým (a snad jediným) rozlišovacím znakem je tvar gem (u druhu L. grandiretis jsou gemy hvězdovité), dále snad i velikost buněk v listech (u L. grandiretis až 70 – 80 µm); uváděné znaky ve zbarvení obou druhů neodpovídají skutečnosti právě u našich rostlinek. Tvar gem, velikost buněk, polymorfní tvar listů, dvoudomost aj. odlišuje druh L. capitata rovněž od druhu L. excisa; záměna s dalšími druhy rodu je již nepravděpodobná (s výjimkou blízce příbuzného druhu L. laxa, který nebyl dosud zjištěn na našem území).

Sekce Incisae (C.E.O. Jensen) H. Buch

Lophozia grandiretis (Lindb. ex Kaal.) Schiffn. – křižítka velkobuněčná

Syn.: Jungermannia grandiretis Lindb. ex Kaal.

V mohutných, obvykle sytě zelených, fialových, purpurově hnědých až načernalých kobercích nebo rozptýleně mezi dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy masité, poléhavé až vystoupavé, většinou nevětvené nebo ojediněle terminálně větvené, 1 – 5 cm dlouhé, bez mykorrhizy. Rhizoidy poměrně hojné, někdy načervenalé.

Listy velmi šikmo podloženě vetknuté, vzájemně se kryjící či poněkud oddálené, chabé a vlnité až kadeřavé, nepatrně sbíhavé na dorzální straně, slabě vyduté, v obrysu příčně obdélné, obvykle širší než delší, do 0,2 – 0,4 délky 2 – 3-laločné. Laloky široce trojboké, zaostřené nebo zatupělé, někdy s několika nepříliš výraznými postranními zuby, zářez obvykle poloměsíčitý až pravoúhlý. Spodní listy chybějí.

Buňky listové tenkostěnné nebo se stěnami nepatrně ztloustlými, prakticky bez rohových ztluštěnin, na okrajích listů 45 – 55 × 35 – 45 µm, ve střední části listů 50 – 70 × 40 – 60 µm, na bázi některé buňky až 70 – 80 (– 100) µm dlouhé. Kutikula hladká. Siličná tělíska v počtu (15 –) 30 – 50 v buňce, kulovitá až široce oválná, 6 – 10 × 4 – 6 µm, čirá nebo segmentovaná, jemně papilnatá.

Gemy často ve velkém množství na vrcholcích lodyh, světle zelené až purpurově fialové, hvězdovité až polygonální, 1 – 2-buněčné, velmi variabilní ve velikosti, od 25 – 35 × 20 – 20 µm do 50 – 55 × 45 – 50 µm.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, samčí obalné listy v 3 – 5 párech, podobné listům sterilních lodyh, pouze poněkud více vyduté, v paždí s 3 – 5 antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy a často až 2× širší než delší, celokrajné nebo neznatelně zubaté, nepravidelně 2 – 3-laločné. Brakteoly 2 – 3-laločné, srostlé s obalnými listy. Periant hruškovitý, poměrně krátký, u ústí laločnatý, směrem k ústí zúžený, ústí zubaté nebo vroubkované.

Tobolka se stěnou 3 – 4-vrstevnou. Výtrusy 15 – 18 µm, mrštníky 10 – 12 µm široké.

Ekologie: u nás v pásmu pahorkatin na jílovité či písčité půdě, uvádí se i z rašelinných půd nebo naopak z bazických půd; výjimkou je lokalita v Krkonoších, kde roste ve výšce 1300 m.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 39: 197, 1990): doposud vzácně: Děčínské stěny, Krkonoše (Labský důl), Žďár nad Sázavou (Cikháj), Svitavy (Moravský Lačnov), Krnov (mezi obcemi Brantice a Dubnice), Opava (mezi obcemi Chabičov a Velká Polom), Nový Jičín (Hrabětice).
Celkové: Severní Amerika (Britská Kolumbie, Alberta, Quebec, Manitoba, Vermont, Minnesota), Grónsko, severní a střední Evropa.

Variabilita: poměrně variabilní druh v habitu rostlinek, tvaru listů a velikosti buněk (var. parviretis R.M. Schust. s buňkami 30 – 45 × 25 – 35 µm je autorem považována za haploidní typ polyploidního (?) druhu L. grandiretis.

Možné záměny: v typické formě nápadný a poměrně snadno odlišitelný druh pro svou velikost buněk, tvarem gem se odlišuje od předešlého druhu L. capitata.

Lophozia incisa (Schrad.) Dumort. – křižítka zaříznutá

Syn.: Jungermannia incisa Schrad.

Rostliny obvykle v kompaktních, žlutozelených, světlezelených, sytě zelených až modrozelených obvykle čistých kobercích.

Lodyhy poléhavé s vrcholky vystoupavými, jednoduché nebo terminálně či laterálně-interkalárně větvené, 1 – 2 cm dlouhé a s listy 1 – 2 mm široké, bez mykorrhizy. Rhizoidy poměrně hojné.

Listy velmi šikmo až téměř (ve spodní části) podloženě vetknuté, vzájemně se kryjící či oddálené, chabé, kadeřavé, vzpřímené, na konci lodyh vytvářející kadeřavou „hlavu“, tvarem velmi polymorfní – od oválných či zaobleně obdélných po obtrapezoidní, příčně obdélné, někdy poněkud naznačeně kýlnaté, do 0,3 – 0,5 délky 2 – 3-laločné. Laloky obvykle nestejně velké, trojboké, kadeřavé, zašpičatělé, vzácně zatupělé, na okraji obvykle více či méně hustě trnitě zubaté, zářez ostroúhlý či pravoúhlý, zaostřený nebo zatupělý. Bazální část listů (nejvýše do 0,2 délky listu) 2 – 3-vrstevná. Spodní listy chybějí, nejvýše přítomny pod gynaecei jako nepatrné, silně redukované několikabuněčné útvary.

Buňky tenkostěnné, prakticky bez rohových ztluštěnin (výjimečně tyto přítomny), na okraji listů 25 – 35 µm, ve střední části 30 – 40 µm. Kutikula hladká. Siličná tělíska po 20 – 50 v buňkách, kulovitá až vejčitá, 2 – 4 × 2 µm, homogenní.

Gemy téměř vždy přítomny na okrajích listů, žlutozelené, 1 – 2-buněčné, polyedrické či tetraedrické až hvězdovité, 18 – 25 × 18 – 22 µm.

Dvoudomý druh. Androecea zprvu terminální, později interkalární, vytvářející kompaktní útvar tvořený vzájemně se kryjícími, silně vydutými 3 – 7 páry samčích, většinou 3-laločných obalných listů, v paždí s 1 – 2 antheridii. Samičí obalné listy větší než sterilní listy, široké, nepravidelně 3 – 5-laločné, kadeřavé a na okraji trnitě zubaté (hustěji než sterilní listy). Brakteoly kopinaté, většinou s obalnými listy nesrostlé. Periant vejčitý, obvejčitý až oválný či hruškovitý, v horní části hluboce laločnatý, směrem k ústí zúžený, ústí zubaté nebo brvité; báze periantu 2 – 3-vrstevná.

Tobolka se stěnou 3 – 4-vrstevnou. Výtrusy 12 – 15 µm, mrštníky 8 – 10 µm široké.

Ekologie: obvykle na tlejícím dřevě, na ulehlé rašelině, humusu skal, vzácněji na silikátových skalách (hlavně pískovcových) či skalním detritu, nejčastěji v montánním stupni.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Hubáčková & Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 39: 25 – 37, 1990): poměrně hojně v horských, porůznu v podhorských oblastech celého státu.
Celkové: cirkumboreální druh, zasahující na jih do And (Mexiko, Guatemala, Kolumbie, Ekvádor, Bolívie), v Asii až na Taiwan.

Variabilita: velmi variabilní druh hlavně ve znacích na listech (počet laloků, intenzita zubatosti aj.) a buňkách. Popsané odchylky jsou modifikacemi zohledňujícími habitus či ekologii (f. elongata (Lindenb.) Cogn., f. robusta Kaal. ex Jörg., f. alpina Kaal. ex Jörg., f. lignicola Schiffn. aj.), nejčastěji odlišované var. inermis Müll. Frib. je modifikací s přítomnými rohovými ztluštěninami buněk a téměř celokrajnými listovými laloky.

Možné záměny: v typických formách jednoznačně poznatelný druh, problémy působí odlišení některých modifikací od druhu L. opacifolia, který je mnoha autory považován pouze za poddruh tohoto druhu. Tento druh má obvykle mnohem širší, na okraji nepříliš zubaté listy, vícevrstevná bazální část listů může být až 5-vrstevná a zasahuje často téměř až k polovině listu, ústí periantu je pouze drobně zubaté (nikoliv brvité) a výtrusy jsou poněkud větší. L. grandiretis i L. capitata mají mnohem větší buňky, záměna s ostatními druhy nepřipadá v úvahu.

Lophozia opacifolia Culm. ex Meyl. – křižítka tmavá

Koberce obdobné předešlému druhu, často však rovněž mezi dalšími druhy mechorostů.

Lodyhy výjimečně i s mykorrhizou ve stáří.

Listy velmi šikmo podloženě až téměř příčně vetknuté, s vícevrstevnou (často (2 –) 3 – 5-vrstevnou) bází listů zasahující někdy až do poloviny délky listů, široké (až 2 × tak široké jako dlouhé), obvykle 2 – 4-laločné, laloky zašpičatělé nebo zatupělé, celokrajné nebo pouze s oddálenými zuby.

Ústí periantu spíše zubaté, nikoliv brvité.

Výtrusy 15 – 20 µm, mrštníky 7 – 9 µm.

V ostatních znacích shodná s předešlým druhem (údaje o rozdílné velikosti gem nejsou průkazné), k němuž bývá mnohými autory řazena jako poddruh a představuje pravděpodobně drobný druh z komplexu druhu L. incisa.

Ekologie: obvykle na silikátové skalní drti nebo na humusu ve skulinách silikátových i bazických skal, vzácněji na holé zemi v alpínském a subalpínském pásmu.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 41: 52 – 53, 1992): sbírána na jediné lokalitě (Čertova louka v Krkonoších) na našem území.
Celkové: Ellesmere I., Labrador, Grónsko, severní Evropa, hory střední Evropy.

Variabilita: nepříliš variabilní druh.

Možné záměny: prakticky pouze s předešlým druhem – viz tento druh.

Sekce Obtusae R.M. Schust.

Lophozia obtusa (Lindb.) A. Evans – křižítka tupá

Syn.: Leiocolea obtusa (Lindb.) H. Buch, Obtusifolium obtusum (Lindb.) S.W. Arnell, Jungermannia obtusa Lindb.

Většinou ojedinělé světle zelené, žlutozelené nebo jasně zeleně zbarvené rostliny mezi trávou nebo jinými mechorosty, vzácně v řídkých kobercích.

Lodyhy poléhavé nebo vystoupavé, nevětvené nebo vzácně většinou terminálně větvené, 2 – 5 cm dlouhé a s listy 1,5 – 2,5 mm široké. Rhizoidy poměrně hojné, často nafialovělé.

Listy velmi šikmo až téměř podélně vetknuté, poněkud sbíhavé na hřbetní straně, většinou oddálené, vzácněji vzájemně se kryjící, ploše rozložené, téměř ploché, zaobleně čtvercové, do 0,25 – 0,4 délky rozdělené na 2 široce oválné či široce trojboké, na vrcholku zaoblené, vzácně zatupělé nebo i zaostřené, celokrajné laloky oddělené ostroúhlým až pravoúhlým, zaobleným, ohrnutým zářezem. Spodní listy dobře vyvinuté, zakrnělé nebo i chybějí; pod periantem kopinaté, jinak obvykle tvořené 2 – 3 jednořadými brvami nebo i slizovými papilami.

Buňky listové tenkostěnné s nepříliš velkými rohovými ztluštěninami, na okrajích listů 22 – 30 µm, ve střední části 30 – 35 µm. Kutikula hladká nebo velmi jemně papilnatá podlouhlými papilami. Siličná tělíska v počtu 15 – 50 v buňkách, kulovitá či vejčitá, 2 – 3 µm.

Gemy ojedinělé na okrajích listů, světle zelené, hranaté, 1 – 2-buněčné, asi 18 – 22 µm v průměru.

Dvoudomý druh. Androecea interkalární, tvořená 6 –15 (– 20) páry asymetricky dvoulaločných, silně vydutých a poněkud menších než sterilní listy samčích obalných listů, v paždí s 2 – 3 antheridii. Samičí obalné listy nepravidelně 2 – 4-laločné, poněkud větší než sterilní listy, laloky zaostřené a někdy na okraji poněkud zubaté. Brakteoly poměrně velké, kopinaté nebo dvoulaločné. Periant válcovitý, vřetenovitě oválný až podlouhle vejčitý, v horní části laločnatý, zúžený k vroubkovanému nebo zubatému ústí.

Sporofyty vzácné. Tobolka se stěnou až 5-vrstevnou. Výtrusy 11 – 14 µm, mrštníky 7 – 9 µm.

Ekologie: obvykle na holé půdě, mezi travou či jehličím, často spolu s dalšími druhy mechorostů, vzácně na humusu skal v podhorských oblastech a horách.

Rozšíření: Česká rep. (cf. Váňa, Čas. Slez. Muz., ser. A, 39: 197 – 202, 1990). vzácný druh, sbíraný pouze na Šumavě, v Krkonoších, okolí Starého Města (Stříbrnice), v Hrubém Jeseníku (Petrovy kameny), Beskydech a Vizovických vrších; uvádí se ještě z Krušných hor.
Celkové: vzácně v Severní Americe, roztroušeně v Evropě, Japonsko.

Variabilita: nepříliš variabilní druh; odchylky pouze v habitu rostlinek (modifikace popsané jako f. elata Loeske ex Schiffn., f. minor Meyl.) ve tvaru laloků (f. acutiloba Müll. Frib.) a méně v dalších znacích.

Možné záměny: poměrně dobře vymezený taxon, zaměňovaný snad pouze s Barbilophozia kunzeana (viz tento druh). Od ostatních druhů rodu dobře odlišitelný tupými listovými laloky. Od druhu Gymnocolea inflata se ihned odlišuje zabarvením, velikostí, ekologií a dalšími znaky.

Poznámky k verzi:

Verze: 1.0 (24.1.2005): úprava a převedení textu do html.

Verze: 1.0.1 (16.11.2005): přidány fotografie siličných tělísek variet Lophozia ventricosa.