Exkurze Španělsko a Portugalsko 2002

Letošní tradiční letní exkurze byla už druhá, která vedla do Španělska. Zatímco ta první před šesti lety vedla na jih (teplo, sucho, sluníčko, prostě přesně to Španělsko z katalogů cestovních kanceláří), letošní vedla na sever. A to je velký rozdíl. Celý sever Iberského poloostrova je totiž dost výjimečný a stojí za vidění i pro ty, co už v teplé jižní Evropě byli mockrát a normální mediterán už je nebaví (jestli teda někdo takový je).

Severní Španělsko a Portugalsko je totiž "divné" klimaticky. Oblast mezi pobřežím a prvním pásem hor má totiž značně odlišné podnebí než zbytek Iberského poloostrova. Je tam sice teplo, ale ne tak moc, protože oceán letní extrémy poněkud tlumí. Stejně tak tlumí extrémy zimní, takže zima je celkem mírná. A hlavně je celá oblast na rozdíl od zbytku poloostrova velmi vlhká. Průměrné roční srážky ve většině oblasti se pohybují někde mezi 1200 - 1600 mm, extrémy na horách jsou 3200 mm. (Pro srovnání ­ Budějovice mají někde mezi 600 ­ 700 mm a zmíněných 1600 mm je u nás maximum a trošku ho přesahují jen Krkonoše). Tedy prší opravdu hodně. Ovšem s výjimkou letních měsíců, kdy je poměrně sucho, jak jsme se nakonec přesvědčili i my. Celkově je tedy podnebí mnohem podobnější severněji ležícímu pobřeží Francie než sousednímu španělskému vnitrozemí.

To se samozřejmě odráží i ve flóře a fauně. (Zoologové prominou, ale vzhledem k tomu, že jsou mi nějak bližší ty kytky, to bude hlavně o nich. Ale obecnosti o biogeografii jsou u zvířat dost podobné.) Celý Iberský poloostrov s výjimkou severu patří do mediteránní oblasti, která se pak táhne celkem úzkým pásem přes jižní Francii do Itálie a dál. Sever ale patří do oblasti temperátně evropské, tvoří její nejjižnější výběžek. Do té stejné oblasti patří i ČR. Prostě podivnost ­ středoevropské kytky tam, kde by podle zeměpisné šířky měl být mediterán. V jemnějším členění už se samozřejmě nějaký rozdíl oproti naší domovině objeví ­ ale kupodivu ty hranice nejsou rovnoběžkové, ale poledníkové. Doma jsme v podoblasti středoevropské, západ Evropy tvoří podoblast atlantická. Která sahá od toho severu Iberského poloostrova přes západní Francii, Belgii, Holandsko a Dánsko až do nejjižnějšího Norska (!) a samozřejmě k ní patří i Irsko a Británie s výjimkou nejsevernějšího Skotska.

Severní Španělsko obrovský význam pro historii vegetace. Je to totiž jedna z oblastí, kde dnes hlavně středoevropská vegetace přežila dobu ledovou a odkud se pak šířila na sever. Proto je na kytky nesmírně bohatá, co nepřežilo a není tam, tak prostě vymřelo.

Z výše uvedeného plyne, že by vegetace měla být skoro jako doma. Kdyby nebyl člověk, byly by s výjimkou hor a extrémností jako pobřeží všude lesy. Níž doubravy (s dubem letním, jasanem ztepilým, javorem mléčem, atd.), výše bučiny (našeho buku lesního). Jedinou větší výjimkou jsou jižní (sušší) strany hor, kde se objevují dub šípák a podivnosti jako dub Quercus pyrenaica. Ještě víc v teple (ve vnitrozemí a v nížině na pobřeží) se pak objevují i celkem mediteránní prvky jako dub cesmínovitý (zde v podruhu Q. ilex subsp. rotundifolia), Arbutus unedo (česky planika), vřesovec Erica arborea nebo cesmína. Jenže u mnohých z nich je to s tou teplomilností takové podivné. Ono jim totiž ani tak nejde o teplo v létě jako spíš aby jim nebyla zima v zimě ­ takže cesmína si klidně vedle celého středomoří roste v celé západní Evropě až do toho jižního Norska, Arbutus jde až do Irska, Erica arborea do Francie. Jen v nejjižnějším bodě exkurze jsme měli vidět i už víceméně typické mediteránní lesy s dubem korkovým. Leč neviděli.

To by bylo, kdyby nebyl člověk. Jenže on je. A španělskou krajinu přeměnil k nepoznání. Když už jsme byli v lese, většinou to nebyla doubrava (ať normální nebo korková), ale porost vysázených borovic Pinus pinaster a nebo eukalyptů v podrostu s hasivkou orličí a ostružinami, a jen tu a tam nějakou kytkou. Kde nebyly lesy, byly křoviny. Na pobřeží charakterem trošku podobné mediteránní makchii (husté a trnité), ale přece jen s jinými druhy ­ vedle typických makchiových jako Arbutus nebo Phillyrea latifolia nebo trnitá liána Smilax aspera byly časté vřesovce, hlodáš evropský, aj. Víc v horách byly křoviny úplně jiné, dominovaly třeba různé janovce (viděli jsme celkem čtyři druhy) nebo keřovité kručinky. O některých dalších se ještě zmíním.

Pro byliny a keře v podrostu platí totéž co pro stromy ­ spousta našich běžných a taky dost západoevropských druhů, které k nám už nedosahují nebo jsou u nás na okraji areálu a příšerně vzácné (až vymřelé) ­ z nich jmenujme aspoň velikou kapradinu podezřeň královskou, vřesovec čtyřřadý nebo žlutou kytku z čeledi kýchavicovitých jménem liliovec kostilomka, z těch, které k nám nedosahují, např. velmi bohatě zastoupené vřesovce (viděli jsme deset druhů), hlodáš evropský, už zmíněná cesmína, apod. Taky jsme viděli pár druhů, které doma známe jako zplanělé až invazní, zatímco v západní Evropě jsou doma ­ např. náprstník červený nebo janovec metlatý. Ale protože je to přece jen teplý kraj, objevují se vedle těch středoevropských i mediteránní prvky ve velmi zajímavé směsce. Samozřejmě, čím víc Portugalskem na jih, tím těch mediteránních druhů bylo víc. Tolik obecnosti na úvod.

Nyní k vlastní cestě. Ve čtvrtek 27.6. večer jsme napěchovali autobus a vyrazili směrem k rakouské hranici. Žádná demonstrace proti Temelínu zrovna nebyla, takže jsme projeli celkem hladce. Temelín se připomněl jen cedulemi u silnice, kde jsme si zopakovali několik důležitých německých vět (cedule se opakují česky i německy, takže po jedné cestě do Lince nelze neumět např. "Temelin ist gefährlich", tj. "Temelín je nebezpečný"). Zlatí Rakušáci ­ varují před strašlivým nebezpečím a ještě vás naučí německy 

Ráno jsme se probudili už ve Švýcarsku a za chvíli jsme byli ve Francii. Osmihodinovou zastávku jsme strávili v pohoří Jura v průlomu řeky Rhôny. Tady nastalo první botanizování. Jak to bývá, výprava se záhy rozpadla na několik skupin, zejména na družstvo botanické a vrcholové. Botanické družstvo si užívalo místních lesů s docela hezkými kytkami (bylo poznat, že jsme jednak přece jen už v mírně teplejším a oceaničtějším kraji než doma a jednak že jsme kousek od Alp) a pak stepí na svazích kolem pevnosti Fort de l´Ecluse. Vrcholové družstvo si chvíli taky užívalo kytek, a pak se začalo škrábat nekonečnou sutí v úzkém skalnatém údolí nahoru na hřeben. Nakonec se to podařilo, i když to chvílemi vypadalo, že se z botaniků stanou horolezci. Odměnou nám byl krásný výhled. Následoval prudký sestup po nezřetelné cestičce. Času jsme měli tak akorát, ale vypadalo to, že stihneme přijít včas. Ale jen do chvíle, než se cestička ztratila a my se museli po čtyřech plížit hustým porostem zimostrázu (Buxus sempervirens), který tady tvořil keřové patro bučin. Nakonec jsme šťastně dorazili na stepi u pevnosti a pak mírným poklusem a s mírným zpožděním k autobusu. A hned za chvíli jsme vyjeli dál.

Další den ráno jsme přejeli do Španělska. Po klikatých silničkách na pobřeží jsme dojely do městečka Ondarroa a kousek za ním na dohled od moře byla první exkurze. Vycházka po svazích nad mořem byla zcela ideálním úvodem do španělské vegetace ­ viděli jsme v podstatě všechno mimo přirozených lesů. Tedy pichlavé křoviny i lesy Pinus pinaster a eukalyptů. A první druhy vřesovců a jim příbuznou typickou kytku tohoto kraje Daboecia cantabrica s fialovými květy. A kapradinu podezřeň. A tak.

Část výpravy se dostala i k moři. Pobřeží tu bylo velmi strmé a spíše kamenité, ale našla se i malá písečná pláž s příjezdovou silničkou pro turisty. Na břehu by se výborně dala dělat cvičení z algologie ­ viděli jsme řasy všech barev (tj. červené, hnědé i zelené) a o mnohých z nich jsme se i učili ("mořský salát" Ulva lactuca, Sargassum, a tak). Nad pláží byly drobné skalky, a na vlhkém místě u malého vodopádu nás uvítal další typický jihoevropský druh ­ kapradina netík a také pár slanomilných přímořských druhů. Večer jsme ještě popojeli k rezervaci s písečnými dunami a zakotvili v nedalekém kempu.

Nedělní dopoledne jsme strávili na písečných dunách, což je v severním Španělsku docela vzácný typ pobřeží. Kytky byly takové typické, jako jinde na pobřeží Evropy ­ trávy Ammophila arenaria a Elymus farctus, fialově kvetoucí máčka Eryngium maritimum, a spouta drobných hezkých věcí (dosud neurčené lnice, hvozdík Dianthus gallicus a nebo droboučká u nás i na Slovensku vyhynulá orchidej švihlík letní). Na vlastním pobřeží písčité pláži sice kytky nerostly, ale i oko botanika potěší krab nebo mořská sasanka na kameni. Za pláží začínaly na pobřeží asi 3 m vysoké skály, doslova rozežrané na úzké ostré hřebínky a hluboké pukliny mezi nimi. Nad nimi rostlo leccos, např. mírně sukulentní řepu Beta vulgaris subsp. maritima, předchůdce všech kulturních odrůd. Někteří z nás se stihli vykoupat. Bylo to sice studené, ale snesitelně.

Odpoledne jsme s krátkou zastávkou v kaňonu řeky Deva dojeli do kempu pod horami Picos de Europa. Večer pak většina účastníků navštívila nedaleké městečko Potes s docela hezkou místní architekturou. Víceméně poprvé byla možnost utratit nějaké to euro. Evropská měna je skvělá věc, ale jak se ukázalo, má jednu zradu. Jedno euro je totiž docela dost peněz, ale zase se dobře utrácí, když je na cenovce jen "koruna třicet" nebo dokonce "padesátník".

Ráno jsme vyrazili do hor. Autobus nás vyvezl do výšky 1100 m do místa zvaného Fuente Dé. Odtud jsme se škrábali strmou cestičkou do sedla o nějakých 800 m výš. Někdo rychleji, někdo pomaleji, podle intenzity pozorování kytek, kamzíků a supů. Za sedlem následovala náhorní planina obklopená o něco vyššími skalnatými vrcholy (v téhle části asi 2200 ­ 2300 m, nejvyšší hora celého pohoří má 2646 m). Celkově mi to připomínalo srovnatelně vysoké vápencové Alpy. I kytkami ­ alespoň co se životních forem týče, druhy byly samozřejmě jiné. Zejména plně rozkvetlé nízké koberce s dominující fialovou a žlutou nahoře na planině jsou asi nezapomenutelné. Stejně tak malá kotlinka, jejíž dno zdobily bílé koberce kvetoucího lakušníku v jezírkách, růžové všivce Pedicularis mixta v bažině mezi nimi a modré koberce pavince na sušších místech. Cestou zpět jsme v sedle překonali nejvyšší bod výpravy (2030 m). Protější svahy byly už zdálky nápadně žluté. Když jsme sestoupili blíž, zjistili jsme, že tu žlutou mají od plně rozkvetlých porostů až 3 m vysoké keřovité kručinky Genista florida. Závěr se odehrával tradičně ­ v mírném poklusu přes první víceméně přirozené lesy (bučiny, místy s duby ­ naším d. letním a Quercus pyrenaica) a s s mírným zpožděním.

Přespali jsme opět v kempu a ráno vyjeli dál na západ. Krátce jsme zastavili v kaňonu řeky Reina v přírodní rezervaci Riańo. Hlavní dojem: oblé slepencové skály a strmé svahy žluté od nám známé kručinky. A pak jsme ujížděli dál směrem na León, kde nás čekala prohlídka historického jádra města v čele s gotickou katedrálou. Pozdě večer jsme pak dojeli do pohoří Sierra de Courel.

Tam měly být k vidění lesy s duby a kaštanovníkem. Ale nedojeli jsme k nim, protože silnička byla úzká a klikatá, takže jsme jeli pomaleji než by bylo potřeba. Zastavili jsme se aspoň na chvíli v údolí potoka, kde u silnice nějaké lesy opravdu byly (i s tím kaštanovníkem). Ale botanizování na silnici není nijak moc zábavné, takže jsme se poměrně brzo a v začínajícím dešti naskládali do autobusu a ujížděli dál.

Odpoledne nás čekaly další památky, tentokrát velevýznamné ­ poutní místo Santiago de Compostela s románskou katedrálou, spoustou dalších cenných staveb i pěknými úzkými uličkami v historickém jádru města. I počasí se víceméně umoudřilo, takže procházka městem byla opravdu příjemná. Večer jsme pak opět nasedli do autobusu a k půlnoci dorazili do obce Senhora da Peneda v národním parku Peneda-Geręs, už těsně za hranicí v Portugalsku. Tam na nás čekala velmi pohodlná terénní stanice, kde jsme pak strávili ještě dvě noci.

Ráno jsme si prohlídli vesnici, za zmínku stojí zejména křížová cesta ke kostelu v podobě kamenného schodiště lemovaného kapličkami a sochami. Chvíli jsme čekali na průvodce ze správy národního parku, a když nešel (ukázalo se, že je někde úplně jinde a že přijede až za dvě hodiny), vydali jsme se na krátkou procházku po okolí. Došli jsme ale jen k potoku, v jehož kamenitém korytě nás zdržely porosty podezřeně královske a v úvodu zmiňovaný liliovec kostilomka (pro české botaniky zvlášť památný druh ­ roste v úzkém pásu podél atlantického pobřeží od severního Norska po střední Portugalsko, pak je pár izolovaných lokalit ve střední Francii a pak byla jedna zvlášť odlehlá ­ Slatiňany u Chrudimi, snad původní, ale už koncem 19. století zaniklá).

Na kopci vesnicí se tyčila obrovská oblá žulová skála. K ní jsme vyrazili už s průvodcem. Původně tam prý rostly dubové lesy, ale z těch už díky pastvě a vypalování nic nezbylo. Místo nich jsme viděli les invazní akácie a hlavně křoviny, kde dominovaly janovec s chlupatými lusky Sarothamnus striatus, vřesovce, hlodáš Ulex minor a pozoruhodný keř s křídlatými lodyhami z čeledi bobovitých, Chamaespartium tridentatum. Bylo vedro a tak sucho, že se skoro ani nechtělo věřit, že jsme v nejdeštivějším kraji exkurze, kde naprší až 3000 mm ročně. Náš průvodce ale potvrdil, že opravdu prší ­ ovšem s výjimkou léta. Nahoře na hřebeni byl docela pěkný pohled na okolní krajinu ­ kopce s oblými žulovými skalami a mezi nimi křoví. A na skalách místy velké trsy trávy, která měla až 2,5 metru vysoká stébla s velkou celkem volnou latou nahoře. Jak se později ukázalo, byl to kavyl Stipa gigantea (jen neměl ty pérovité osiny, jaké má většina našich druhů). Taky jsme viděli jednu plochu poměrně čerstvě vypálenou místními pastevci ­ prý jeden z největších problémů, s jakými se správa národního parku potýká.

Druhý den jsme popojeli do jiné části národního parku, kde jsme konečně viděli přirozené dubové lesy. Cesta k nim vedla po staré silnici z doby římské, tu a tam byly k vidění zbytky zdí a pár sloupů. Lesy byly opravdu pěkné, ta směs druhů druhů byla neskutečná. Ve stromovém patře dub letní, jako dominanta keřového patra vřesovec Erica arborea, k tomu pár dalších našich druhů (vřes, rozrazil lékařský, hasivka orličí aj.), pak třeba kapradina žebrovice různolistá, která u nás roste hlavně v horách (je tam víc srážek), kde ale neroste ten dub, a další atlantské druhy (podezřeň, janovec metlatý, aj.) a pár druhů mediteránních a různé místní speciality (vždyzelená střemcha Prunus lusitanica, štíhlá máčka Eryngium duriaei a nebo bíle kvetoucí Simethis planifolia). I když někomu ta diverzita asi přišla malá ­ a tak byly na jednom místě k vidění vysázené exoty jako třeba sekvoje nebo cypřišek. Vedle lesů byly moc hezké i porosty na kamenech a náplavech v korytech řeky a potoků, místy žluté od kvetoucího liliovce. Řeky byly krásné i jinak ­ hlubokými tůněmi s akorát studenou vodou.

Další den, v sobotu 6.7., jsme načali druhou půlku exkurze. Nejprve jsme chtěli jet do jihozápadní části parku, kde měly být lesy dubu korkového. Ale dopadlo to jako v Sierra de Courel ­ silničky tu byly ještě užší a klikatější. Tak jsme se zastavili aspoň ve vsi Soajo podívat se na chráněné staré sýpky (jsou na nožičkách, aby do nich nemohly myši).

A jelo se dál na jih. Se zastávkou v městě Braga jsme dojeli až na mořské pobřeží u města Aveiro, kde je rezervace Dunas de Săo Jacinto. Opět písečné duny podobného charakteru jako ty první ve Španělsku. Samozřejmě leží víc na jich, takže s trošku jinými kytkami (vliv mediteránu byl o něco silnější). Ale hlavní dojem ­ šílené postižení invazními druhy. Na velké části rezervace dominovala jakási keřovitá akácie a dužnatá plazivá kytka Carpobrotus edulis z jihoafrické čeledi kosmatcovitých.

Nedělní ráno jsme strávili na slanisku na břehu mořské zátoky a užili si typické slanomilné vegetace přímořských mokřadů ­ např. sítina Juncus maritimus, nejrůznější sukulentní merlíkovité nebo jedny z mála cévnatých rostoucích přímo v moři ­ tráva rodu Spartina a rdestům příbuzná Zostera.

Odpoledne jsme pak po menším bloudění dorazili k botanické rezervaci Cambarinho. Přivítaly nás už známé lesy eukalyptů a borovice. A na okraji vsi před nimi taky první (a téměř poslední) korkový dub exkurze. Hlavní atrakcí jsou zde ovšem rododendrony (penišníky) Rhododendron ponticum subsp. baeticum, rostoucí kolem potůčků mezi obvyklým vřesovco-janovco-hasivkovým křovím. Bohužel už byly odkvetlé. Zdejší populace jsou považovány za třetihorní relikt, čemuž nakonec tomu dobře odpovídá celkové rozšíření druhu ­ jeden malý ostrůvek ve Španělsku a Portugalsku a další (jiného poddruhu) až v Bulharsku a Turecku (tam jsme ho nakonec před dvěma lety taky viděli). Večer jsme pak ještě navštívili malé hezké městečko Guarda a přejeli pod pohoří Serra da Estrella. Mnozí z nás navštívili nějakou tu hospůdku ve vsi nedaleko kempu, kde jsme ochutnali portugalské víno, tu lepší, tu horší.

Následující exkurzi jsme začali v "Ďáblově studni" (Poço do Inferno) ­ soutěsce s vodopádem a hlubokou tůní pod ním. Odtud se pak většina výpravy ("vrcholové družstvo") vydala pěšky (mírným klusem) po hřebeni směrem k nejvyšší části pohoří Serra da Estrella, zbytek přejel autobusem. Krajině na hřebeni dominoval borovicový les a nebo různé křovité porosty, nejvýznačnějším druhem byl nádherně pichlavý žluto(od květů)-bílý(od chlupů) druh Echinospartum lusitanicum (bobovité), tvořící kompaktní trnité polštáře. Protože tyhle hory byly nejjižnější zastávkou naší cesty, opět přibylo něco mediteránních druhů, např. levandule Lavandula stoechas. K večeru i vrcholové dorazilo do závěru údolí řeky Zęzere pod nejvyššími vrcholy, které jsou z téhle strany skalnaté a strmě spadají dolů do údolí (připomínalo mi to tak Ďumbier v Nízkých Tatrách při pohledu od severu). Údolí samo bylo ukázkovým příkladem ledovcového údolí tvaru U, který by se neztratil v žádné učebnici.

Večer pak byla opět navštívena hospoda, většinou i s večeří v podobě pečených kuřat. Pravděpodobně společenský vrchol celé akce. Další den pak nastal vrchol botanický (spolu s dubuvými lesy v Serra do Geręs). Prošli jsme kus údolí řeky Loriga (stále v pohoří Serra da Estrella). Měly tam být zbytky původních vždyzelených lesů, ale k těm jsme se dostali až večer. Jinak jsme celý den šli fantastickou kulturní krajinou. Na poměrně prudkých svazích údolí byly všude úzká terasovitá políčka a mezi nimi systém horizontáních zavlažovacích kanálů, které se odpojovaly z řeky a pak běžely kilometry téměř vodorovně svahem. Jen v místech vzdálenějších od vesnic byla pole opuštěná a spolu s rozpadajícími se zbytky osamělých domů zarostlá křovím (hlavně janovce a vřesovce) nebo lesíky borovice Pinus pinaster. I vesnice stály za to ­ kamenné domy a úzké uličky, prostě (aspoň zvenku) stále středověk. Stejně jako krajina, zjevně obdělávaná ručně, protože v tomhle terénu se traktorem jezdit nedá (ani malým). Nic původního, a přesto opravdu pěkné. I přes mizerné počasí (pršelo nebo aspoň byla mlha a vlhko, ale ono to i tak mělo svůj půvab).

K večeru jsme došli až ke zbytku těch lesů. Měl asi hektar. Tvořily jej hlavně vždyzelené stromy a keře ­ Prunus lusitanica, kalina Viburnum tinus, dub cemínový, Arbutus unedo, vřesovec Erica arborea a pár dalších druhů. Cestou k lesu jsme objevili asi největší botanickou divnost dne ­ pichlavý keř, z jehož větví trčely dlouhé trny či jehlice na všechny strany a jinak neměl nic, podle čeho by se dal poznat. Nakonec byly nalezeny plody, na základě kterých se aspoň usoudilo, že to je krytosemenné. Až doma se Milan prokousal k nějakému výsledku ­ Hakea cericea z čeledi Proteaceae, pěstovaný prý pro rekultivace a zúrodnění půdy. V noci o půlnoci jsme ještě v městečku Belmonte naposled vylezli z autobusu na portugalskou půdu, dali si poslední skleničku vína a pak vyrazili na cestu domů.

Ráno jsme dojeli do Burgosu, kde jsme si prohlédli katedrálu, prošli po městě a nakoupili jídlo na cestu a pak dál do Pyrenejí. Po poslední noci ve Španělsku jsme ráno vyjeli autobusem do průsmyku El Portalet na francouzsko-španělské hranici ve výšce 1800 m. Charakter krajiny byl opět jako ve všech vysokých horách. I na kytky to bylo bohaté, střídaly se vápence i kyselé horniny, vlhko na prameništích i sucho na skalách. Některé druhy jsme i znali z Alp, některé byly pouze místní (z nápadných např. žlutá lilie Lilium pyrenaicum). Večer při sjezdu z průsmyku jsme pak ještě krátce zastavili při horní hranici lesa, kde měla být k vidění místní borovice Pinus uncinata. Měli jsme ale smůlu, viděli jsme hlavně naši borovici lesní a křížence, jen pár mladých stromků vypadalo jako "čistá" P. uncinata.

Celý další den jsme strávili přejezdem přes jižní Francii do kaňonu Verdon s krátkou zastávkou ve "středověkém" městě Carcassonne. To je sice krásné (zachovalé hradby, uličky, katedrála, hrad), ale bylo by třeba vyhnat většinu turistů, kteří vytváří v ulicích jeden spojitý dav. Ten středověk se špatně vnímá, když ve většině domů je v přízemí buď nóbl restaurace nebo krámek se suvenýry. Ke kaňonu jsme dorazili až k večeru, ale ještě bylo dost světla na to, abychom si užili pohledy na modrá levandulová pole i cestu po úzké silničce s hlubokou propastí po pravé straně.

Kaňon byl na programu v sobotu, poslední celý den exkurze. Je v pravdě impozantní ­ vápencové vyprahlé hory, v nich údolí a v jeho spodní části hluboký a úzký kaňon s kolmými stěnami. Nejprve se jde po okrajích a člověk si užívá pohledů dolů a pak se dá na jednom místě sejít na dno a jít spodem. Cesta kaňonem je ale dlouhá, takže konec byl tradiční ­ běh a zpoždění. A to bylo v tomhle suchém kraji pozdě na kytky, být tam na jaře, kdy všechno kvete  Pak už nás čekala jen dlouhá noční jízda a v neděli dopoledne 14. července, po dvou a půl týdnech, jsme dorazili zpět na Sádky.