Plod (fructus; fruit; Frucht)

Funkce: chránit a rozšiřovat semena (semena se ale také mohou rozšiřovat samostatně)

Velikost: Citrullus vulgaris (meloun) – obvykle 20 kg, maximálně snad až 70 kg, Cucurbita (tykev) – 80 cm, 60–100 kg, palma Lodoicea maldavica, Seychelské ostrovy, průměr 0,5 m, 10-15 kg.

Dělení plodů je vždy do značné míry umělé a různá dělení si všímají různých vlastností plodů (stavby gynecea, počtu semen, způsobu otvírání, typu oplodí, stavby oplodí za zralosti, způsobu rozšiřování atd.). Pokud se na vzniku plodu podílí pouze gyneceum, jedná se o plody pravé, pokud i jiné části květu, jde o plody nepravé.

Oplodí (perikarp) vzniká ze stěny plodolistu a podle konzistence může být suché (xerokarpní), šťavnaté (sarkokarpní) nebo kamenné (sklerokarpní). Bývá rozlišeno na několik vrstev – vnější ( exokarp – často 1 vrstevný), střední ( mezokarp) a vnitřní (endokarp – rovněž často jednovrstevný). U některých plodů se vyvíjí do dutiny semeníku z endokarpu masité pletivo – pulpa (např. citrusy; banány; Ceratonia, rohovník – svatojánský chléb).

Původní typ otvírání plodu je zřejmě pukání břišním švem (ventricidní), případně v místě srůstu se sousedními plodolisty (přehrádkosečné, septicidní plody). Odvozené je pukání v místě hřbetního švu plodolistů (pouzdrosečné, lokulicidní), zvláštní typ je otvírání děrami (poricidní). Odvozené jsou i různé typy lomu plodolistů (přehrádkolomné, septifragní). Příčný lom přes všechny plodolisty vede k vytvoření víčkaté tobolky a k lámavým plodům. Odvozené jsou snad i nepukavé plody.

U šlechtěných rostlin se můžeme setkat s partenokarpními plody, které neobsahují semena (kulturní banány; citrusy).

Asi nejvhodnější základní dělení je podle typu gynecea:

  1. Apokarpní plody
  1. Pukavé
  1. Nepukavé

Z apokarpního gynecea jednoho květu vzniká velmi často tzv. souplodí . Plody vzniklé z volných plodolistů jsou v době zralosti spojeny vzájemně postgenitálním srůstem nebo jsou srostlé s květním lůžkem (mohou být do něj zcela uzavřeny). Tak vznikají například souplodí měchýřků (Trollius, úpolín; Physocarpus, tavola; Aruncus, udatna), nažek (jahoda – zdužnatělé květní lůžko, šípek – nažky zcela uzavřeny v dužnatém hypanthiu), peckoviček (Rubus , ostružiník). Souplodí dřevnatých měchýřků u rodu Magnolia se nazývá šách. Souplodím apokarpních plodů je vlastně i malvice, pomum (Malus, jabloň – 5 plodolistů, blanitý exokarp, sarkokarpní mesokarp, xerokarpní endokarp = jádřinec; Sorbus, jeřáb), která je však plodem nepravým.

  1. Cenokarpní plody
  1. Pukavé

Podle typu gynecea může být synkarpní, parakarpní, či lyzikarpní.

Tobolky nejčastěji pukají švy a tím vznikají chlopně. Podle polohy švu můžeme rozlišit tobolky přehrádkosečné (septicidní) – pukají v místě srůstu plodolistů (Digitalis, náprsník; Hypericum, třezalka), pouzdrosečné (lokulicidní) – pukají středem plodolistu (Viola, violka; Tulipa, tulipán; Ericaceae , vřesovcovité). Tobolky však mohou pukat i jinými způsoby – např. vrcholovými zuby (Primula, prvosenka), víčkem (Hyoscyamus, blín; Plantago, jitrocel), děrami (Papaver, mák) nebo nepravidelně (Trientalis, sedmikvítek).

Šešule či šešulka (silicula – malá, ne více než 3× delší než široká šešule) jsou vlastně speciální případy tobolky. Vznikají z parakarpního dvouplodolistového gynecea u čeledi Brassicaceae, u kterého je placenta zesílena a tvoří po obvodu šešule rámeček (replum). Z placenty vzniká nepravá přehrádka diafragma, která celý plod rozděluje na 2 části. Plod může být zploštělý podélně nebo kolmo na diafragmu a ve většině případů puká 2 chlopněmi. Někdy může být na konci šešule vyvinut zobánek (rostrum).

Jsou rozšířené hlavně v tropech. Ve středoevropské flóře je to například tobolka brslenu ( Euonymus) nebo explozivně pukající tobolka netýkavky ( Impatiens).

  1. Nepukavé

Běžný typ plodu u řady systematických skupin ( Asteraceae, hvězdnicovité; Polygonaceae, rdesnovité; Dipsacaceae, štětkovité). Zpravidla je jednosemenná, jen zřídka může být vícesemenná. Bývá opatřena zařízením k rozšiřování: chmýr (pappus), blanitě rozšířené oplodí, vytrvávající přeměněné okvětí, listeny a listence (krovky, háčky) atd.

Termínem krovky jsou označovány 2 orgány zcela odlišného původu. U rodu Atriplex (lebeda) se jedná o zvětšené 2 listence ve kterých je uzavřena vlastní nažka. U rodu Rumex (šťovík) s e jedná o 3 okvětní lístky vnitřního kruhu, které rovněž uzavírají nažky v době zralosti. Ve spodní části krovek tohoto typu bývá vyvinut útvar nazývaný mozolek .

Peckovice má zpravidla blanitý exokarp, sarkokarpní mezokarp, sklerokarpní endokarp. Může mít jedno (Olea, oliva; Juglans, ořešák) nebo více semen (Sambucus , bez; Empetrum, šicha). Rozdíl mezi bobulí a několikasemennou peckovicí je v tom, že semena jsou u peckovice obalena vedle osemení ještě jedním obalem (endokarpem). Ten vzniká ze stěn pouzder semeníku. Mezokarp může být například také vláknitý obsahující vzduch – nadnášení ve vodě (Cocos; palma kokosová).

  1. Rozpadavé plody

jsou plody suché, vícesemenné, nepukavé, které se rozpadávají na zpravidla jednosemenné části. Podle toho jakým způsobem se rozpadají, rozeznáváme plody:

a) poltivé plody (schizokarpium) – rozpad v souladu se srůstem plodolistů

Obvykle vznikají ze synkarpního gynecea. Jednotlivé jejich části jsou zpravidla zpočátku přichycena k plodonoši (karpoforu ) a za zralosti se rozpadají na jednoplodolistové části – plůdky (merikarpium)

b) lámavé plody – rozpadají se napříč plodolisty

Plodenství (fructus congregatus)

Plodenství je květenství, které zůstává pohromadě i v době zralosti a opadává nebo se odlamuje vcelku. Lze o něm často hovořit například u čeledi Asteraceae. U rodu Arctium (lopuch) je přizpůsobeno k exozoochorii. Naopak plodenství rodu Tilia je opatřeno listenem, který umožňuje rozšiřování větrem. U čeledi Moraceae – zdužnatělé plodenství rodu Morus se jmenuje moruše, plodenství fíkovníku se nazývá sykonium (fík je zdužnatělá stonková část květenství, která v dutině uzavírá plody); cenokarpium (květní koláč) chlebovníku (Artocarpus) může být až 1 m dlouhé, mít až 30-50 cm v průměru a vážit 10-15 kg. Plodenstvím je rovněž ananas – Ananas comosa (zdužnatělé listeny, okvětí a stonek). Rovněž řada rostlin rozšiřujících se jako stepní běžci má v době zralosti zachované plodenství, případně se odlamují jako celé rostliny (Crambe tataria , katrán tatarský).

Rozšiřování semen a plodů

Běžně se rostliny rozšiřují více způsoby podle konkrétních podmínek – polychorie. Mohou produkovat dokonce různé typy semen a plodů určené k odlišným způsobům rozšiřování – heterokarpie, heterosporie (Calendula, měsíček – v jednom úboru jsou různé typy nažek; Spergularia salina, kuřinka solná – v jedné tobolce semena s lemem i bez lemu). Původní by mohla být zoochorie, ostatní typy jsou zřejmě odvozené.

Zoochorie (rozšiřování zvířaty) může mít různé podoby: epizoochorie, endozoochorie (může způsobovat narušení pevných obalů semene a ulehčovat klíčení), myrmekochorie (rozšiřování mravenci) atd. V důsledku koevoluce dochází k velice pozoruhodným vazbám mezi rostlinou a živočichem. Původní snad je rozšiřování rybami a plazy, které dnes až na výjimky ztratilo význam. Dnes převažuje rozšiřování ptáky (malé bobule, pestře zbarvené a vytrvávající na rostlině) a savci (nenápadně zbarvené, aromatické, větší a opadavé plody – hlavně tropy). V t ropech plody rozšiřují i netopýři (podobné přizpůsobení jako pro savce, ale plody zůstávají na stromech). Rostliny se mohou způsobu rozšiřování přizpůsobit i celým habitem (Primula veris, prvosenka jarní – má vyvinutou lodyhu a nemá myrmekochorii, naproti tomu P. vulgaris, prvosenka obecná – je myrmekochorní, a je proto prakticky bez lodyhy, tobolky leží v době zralosti na zemi, je vytvořený elaiosom u semen). Epizoochoricky se často rozšiřují lepkavá vodní semena a plody. Některá semena se stávají lepkavými ve vlhkém prostředí (Juncus, sítina; Plantago, jitrocel). Další možnost přichytávání do srsti nebo peří poskytují žlaznaté či háčkovité chlupy. Do kopyt velkých zvířat se mohou zapíchávat některé kotvičkovité plody (Tribulus, kotvičník – Zygophyllaceae).

Anemochorie (rozšiřování větrem) může rovněž probíhat různými způsoby. Na semenech či plodech mohou být útvary napomáhající anemochorii nejrůznějšího původu: chmýr vzniklý přeměnou kalicha – Taraxacum (pampeliška), Tragopogon (kozí brada); trichomy vyrůstající z povrchu semen – Catalpa (katalpa); vytrvávající trichomy vyrůstající z báze květní stopky – Typha (orobinec), blanité výrůstky na plodech – Betula (bříza) či semenech – Spathodea (Bignoniaceae) atd. Kalichy mohou být balonovitě nafouklé ( Trifolium fragiferum, jetel jahodnatý) , semena extrémně lehká (Orchideaceae, orchideje). Rozkývání celé rostliny větrem („ trousiči“ – Papaver, mák), či její kutálení po stepi (stepní běžci) pomáhá také rozšiřovat semen.

Hydrochorie (rozšiřování vodou) může probíhat například v důsledku energie z dešťových kapek – dopad kapek a vymrštění semen (Thlaspi, penízek; Prunella, černohlávek). V suchých oblastech jsou běžné hydrochastické tobolky, které se otvírají pouze za deště ( Aizoaceae, „ kvetoucí kameny“). Vodou se pochopitelně šíří především vodní a mokřadní rostliny, které mohou mít vzdušné vaky na semenech (Nymphaea, leknín) nebo jiná přizpůsobení k plavání (mošničky – Carex, ostřice; speciální plovací pletiva – Cocos; Iris, kosatec).

Autochorie může také probíhat různým způsobem. Geokarpní plody padají na zem pod mateřskou rostlinu ( Aesculus, jírovec). Rostliny mohou semena různým způsobem vystřelovat – balochorie (Ecballium elaterinum, tykvice stříkavá – údajně až do vzdálenosti 12 m; Impatiens, netýkavka; Geraniaceae, kakostovité mají katapultující poltivé plody). Některé rostliny mohou samy ukládat plody do půdy, či do štěrbin ve skalách nebo zdech (Cymbalaria, zvěšinec), plody se také mohou samy zavrtávat za pomoci hygroskopických pohybů (Erodium, pumpava; Stipa, kavyl).

Semeno (semen)

Velikost: Neottia (hlístník, Orchideaceae) – 0,000002 g; Monotropa (hnilák, Monotropaceae) – 0,000003 g; Pyrola rotundifolia (hruštička okrouhlolistá, Pyrolaceae) – 0,000004 g

Nucellus zaniká nebo z něho může vznikat vyživující pletivo perisperm (Piper, pepř; Nymphaea, leknín). Přtomnost perispermu je spíše znakem primitivních skupin. Z integumentů (nebo jen jejich části) vzniká osemení (testa). Podle konzistence může být osemení blanité (Juglans, ořešák; Arachis), kožovité ( Aesculus, jírovec), kamenné (Magnolia, šácholan), dužnaté (Oxalis, šťavel), může mít na sobě trichomy (Gossypium, bavlník). Z vaječného poutka (funikulus) vzniká stopka semene, ze které mohou rovněž vyrůstat emergence (Populus, topol; Salix, vrba), za plodu může být prodloužené a semena na něm visí (Magnolia , šácholan). Hilum je stopa po přisedání poutka na vajíčko (může být velmi nápadná – Phaseolus, fazol; Aesculus, jírovec), raphe je stopa po přirostlém poutku na anatropních nebo kampylotropních vajíčkách.

Míšek (arillus; aril; Samenmantel) je dužnaté pletivo, které zcela nebo zčásti obaluje semeno. Přinejmenším v některých případech se může jednat z pohledu fylogenetického o zbytek sarkotesty, t.j. dužnaté vnější vrstvy osemení, jak je vyvinuta např. u jinanu (Ginkgo). Skutečný arilus by měl vznikat z funikulu ( Euonymus, brslen). Podobně vzniká obal semene u tisu (Taxus ), který se často označuje epimatium .

Masité přívěsky na semenech však mohou vznikat i z jiných částí vajíčka. Lze takto rozlišovat např. carunkulu (vzniká z integumentu v blízkosti mikropyle – Polygala, vítod; Euphorbiaceae, pryšcovité), elaiosom (caruncula obsahující olej nebo tuky), kristu (vzniká z raphe – Chelidonium, vlaštovičník; Caltha, blatouch; Helleborus, čemeřice), strofiolu (z hila – Viola; Corydalis, dymnivka). Obecné označení pro masitý výrůstek z povrchu semene je ariloid.