Květ (flos; flower; Blüte; řecky anthos)
Funkce: zajištění pohlavního rozmnožování krytosemenných rostlin
Velikost: Nejmenší květy má pochopitelně nejmenší rostlina – Wolffia 0,5 mm × tropická parazitická Rafflesia 1 m velký až 15 kg těžký květ, který kvete 2-4 dny, Victoria regia průměr 3-4 dm. Ve střední Evropě jsou největší květy v průměru 10 a více cm (Nymphaea, leknín; Lilium bulbiferum, lilie cibulkonosná; Cypripedium calceolus, střevičník pantoflíček). Nejdelší květ má u nás ale rozhodně Colchicum (ocún ) – délka 0,5 m.
Trvání: Nymphaea amazonica – 20 min, Cereus grandiflorus (Cactaceae) – několik hodin, Oenothera (pupalka) – 1 noc × tropické orchideje, pokud nejsou opyleny, kvetou několik týdnů až měsíců.
Za pozornost stojí, že denní doba květu (dopoledne, odpoledne) může být velmi charakteristická pro různé druhy stejného rodu – (Alisma, žabník).
Vznik: Většina květních částí má zřejmě listový původ, pouze květní lůžko je stonkového původu.
Typy květů:
Podle pohlavnosti:
Podle přítomnosti samčích a samičích pohlavních orgánů jsou květy oboupohlavné (monoklinické) nebo jednopohlavné (diklinické – samčí nebo samičí). (Oboupohlavné květy jsou pravděpodobně původní, protože u jednopohlavných květů jsou téměř vždy rudimenty druhého pohlaví a rostliny s oboupohlavnými květy mají často další primit. znaky). Podle přítomnosti jednopohlavných květů na jednom jedinci jsou rostliny jednodomé (monoecie, samčí i samičí květy jsou na jednom jedinci – “domečku”; Zea, kukuřice), dvoudomé (diecie, samčí květy a samičí květy jsou na samostatných rostlinách – Salix, vrba; Cannabis sativa, konopí). Pokud se u jednoho druhu vyskytují jednopohlavné i oboupohlavné květy je rostlina mnohomanželná (polygamická – Fraxinus, jasan).
V tomto případě mohou být další kombinace – jednodomě mnohomanželné rostliny mají jednopohlavné i oboupohlavné květy na jednom jedinci (trimonecie = na každém jedinci jsou všechny 3 typy květů – Rumex obtusifolius, šťovík tupolistý; gynomonecie = na každém jedinci jsou samičí a oboupohlavné květy – Bellis, sedmikráska; andromonecie = na každém jedinci samčí a oboupohlavné květy – Bistorta major, hadí kořen větší; pokud vznikají jalové květy může se například jednat o agamomonecii = na každém jedinci jsou oboupohlavné a jalové květy – Viburnum opulus, kalina tušalaj; Centaurea cyanus, chrpa modrák), zatímco dvoudomě mnohomanželné rostliny mají některé jedince s oboupohlavnými květy a jiné s jednopohlavnými (např. androdiecie = rostliny s oboupohlavnými květy a rostliny se samčími květy – Pulsatilla vernalis, koniklec jarní; gynodiecie = rostliny s oboupohlavnými květy a rostliny se samičími květy – Knautia arvensis, chrastavec rolní).
Různopohlavnost květů může být provázena i různou velikostí (případně tvarem) květů. Tak je možno rozlišovat gynodimorfismus – například Salvia (šalvěj) a Thymus (mateřídouška) mají oboupohlavné květy větší než samičí květy nebo androdimorfismus – oboupohlavné květy jsou menší než samčí.
Podle inzerce květních orgánů rozeznáváme květy:
acyklické neboli spirální (jsou asi původní) – mají všechny orgány vyrůstající na jedné šroubovici (Calycanthus floridus, Calycanthaceae), hemicyklické neboli spirocyklické květy – mají část orgánů vyrůstajících v kruhu a část ve šroubovici (Nuphar luteum, stulík žlutý; Adonis vernalis, hlaváček jarní), cyklické pak mají všechny orgány v kruzích (Primula veris, prvosenka jarní)
Podle počtu cyklů (kruhů v květu) rozeznáváme květy:
polycyklické (jsou obvykle původní, mohou však vznikat i druhotně) a oligocyklické (např. pentacyklické jsou běžné); ? druhotná polycyklie (plné květy)
[např. monocyklické květy (Salix, vrba), dicyklické (Humulus, chmel), tricyklické (Amaranthaceae, laskavcovité), tetracyklické (Iris, kosatec), pentacyklické (Lilium, lilie), heptacyklické (Berberis, dřišťál)]
Podle počtu členů v kruhu mohou být květy:
polymerické (primárně to je zřejmě původní znak – Nympheaceae, Magnoliaceae; mohou být ale i sekundárně polymerické – Sempervivum, netřesk), oligomerické (např. dimerické – tyčinky olivovitých), trimerické (asi nejčastější případ u jednoděložných – Liliaceae s. l.; Anthericum, bělozářka) tetramerické (Rubiaceae, mořenovité; Paris, vraní oko), pentamerické (asi nejčastější případ u dvouděložných), hexamerické (Lythrum, kyprej), heptamerické (Trientalis, sedmikvítek). Podle toho, jestli je ve všech kruzích stejný nebo různý počet členů, jsou květy izomerické (izocyklické) – Liliaceae, heteromerické (anizomerické) – Salvia, šalvěj.
Podle souměrnosti – viz souměrnost orgánů. Pokud se u rostliny s normálně zygomorfními květy vytvoří zdánlivě terminální květ, bývá aktinomorfní. Tomuto jevu se říká pelorie.
Podle otvírání lze hovořit o květech
chasmogamických (otevřené) a kleistogamických (trvale uzavřených – Epipactis, kruštík; letní květy některých druhů violek)
Části květu
Zákon alternace: Orgány v jednotlivých kruzích květu se za normálních okolností vzájemně střídají, podobně jako listy v přeslenech (a také ze stejného důvodu). Pomnožením nebo redukcí však může docházet k porušení alternace.
Květní části mohou různým způsobem srůstat. Srůstání může být kongenitální, které probíhá už při časné tvorbě orgánů na začátku jejich ontogeneze (koruny čeledi Asteraceae, hvězdnicovité), ale i postgenitální (nepravé), kdy orgány srůstají až druhotně. Srůst může být tangenciální – srůstají sousední orgány v jednom kruhu (ve směru tečny) nebo radiální – srůstají orgány různých kruhů (směrem do středu květu).
Květ vyrůstá obvykle na květní stopce vyrůstající v paždí listenu, mohou na ní být přítomny listénce (viz část o listových proměnách). Květní stopka (případně semeník) může být zkroucena např. o 180°. Tomuto jevu se říká resupinace (většina středoevropských zástupců čeledi Orchidaceae).
Perikladium (tzv. podkvětní stopka) je stopkovitě zúžená báze květu, oddělená od květní stopky a opadávající spolu s květem (Convallaria, konvalinka; Polygonatum, kokořík; Asparagus).
Květní lůžko (receptaculum; receptacle; Blütenboden)
Květní stopka přechází ve více či méně vyvinuté květní lůžko. Za původní typ je považováno květní lůžko prodloužené (Magnolia; Myosurus, myší ocásek; Adonis, hlaváček). V některých případech bývá květní lůžko v určitých částech květu přeměněné a protažené a vznikají tak různé orgány ® anthofor (nese korunu, tyčinky atd.), androgynofor (nese andreceum a gyneceum – Passiflora, mučenka), gynofor (nese jen gyneceum – Silene nemorosa, silenka hajní). Rozšířením květního lůžka vznikají různé orgány, které obalují některé květní části. Baňkovitě až trubicovitě rozšířené květní lůžko obaluje zčásti nebo celý semeník (často apokarpní) a označuje se češule (hypanthium). Někdy se rozlišuje receptaculum a hypanthium tak, že receptaculum je útvar vzniklý pouze z květního lůžka a hypanthium útvar, na jehož vzniku se podílejí i spodní části okvětních lístků a tyčinek (to se ale ne vždy dá spolehlivě odlišit). Speciální za plodu dřevnatý útvar se vytváří z květního lůžka například u čeledi Fagaceae (bukovité) a nazývá se číška (cupula; např. „ čepička žaludu“ , “obal” bukvic, jedlých kaštanů).
Periant (perianthium) je obecné označení pro květní obaly (kalich a koruna nebo okvětí).
Kalich (calyx; calyx; Kelch – jednotlivý kališní lístek je sepalum; sepal; Kelchblatt)
Původně mohl kalich vzniknout přeměnou listenů. Můžeme jej charakterizovat podle barvy (zelený, korunovitě zbarvený – Calluna, vřes; Polygalaceae, vítodovité), konzistence (bylinný, suchomázdřitý atd.), vytrvalosti (prchavý, opadavý, vytrvalý), souměrnosti (aktinomorfní, zygomorfní), jiných vlastností (např. pyskatý, zveličelý – Rhinanthus, kokrhel; Physalis, mochyně). Dále například podle srůstu jednotlivých sepalů – volný nebo srostlý (pak bývá rozlišena kališní trubka a cípy – dříve nazývané ušty). Systematicky není srůst kalicha tak významný jako srůst koruny, nemusí docházet jen k pravému srůstu, ale kališní lístky mohou být zaklesnuty do sebe i papilami, chlupy apod. Mohou vznikat i různé speciality – čepičkovitý kalich (např. Eucalyptus – při rozkvětu opadává víčko – operculum), vodní kalich (Spathodea campanulata, Bignoniaceae – vnitřní stěna kalicha vylučuje pomocí hydatod vodu a koruna je tedy uložena ve vodní nádržce).
Přeměny kalicha: může docházet k abortaci nebo naopak kalich může převzít lákací funkce koruny (Thymeleaceae, vrabečnicovité). Běžná je přeměna na vytrvávající kalich, který slouží k rozšiřování plodů (chmýr, různé límečky atd.)
U některých skupin bývá dosti pravidelně vyvinut vnější obal kalicha – kalíšek (calyculus, epicalyx). Obvykle je menší než kalich a může vznikat například z palistů kališních lístků (Potentilla, mochna) nebo z listenů (Malvaceae, slézovité; Passiflora, mučenka).
Kalich i kalíšek je třeba odlišovat od zveličelých listénců (Calystegia sepium, opletník plotní), případně listenovitých útvarů u některých zástupců Ranunculaceae (Hepatica, jaterník –kalich je velmi zdařile napodoben trojicí listenů).
Koruna (corolla; corolla; (Blütten)Krone – jednotlivý korunní lístek je petalum; petal; Kronblatt)
Koruna se mohla vyvinout několikrát nezávisle. Nejčastěji se uvažuje o tom, že se vyvinula z tyčinek (v některých případech lze sledovat přechody mezi tyčinkami a korunními lístky – Nymphaea, leknín). Další možnost je vznik z kališních lístků. Proto je na místě obezřetnost při porovnávání korun v různých systematických jednotkách.
Koruna zpravidla slouží k lákání opylovačů (pesatrá barva, vůně). Může ale také záhy opadávat – prchavá koruna (Vitis vinifera, vinná réva).
Volné korunní lístky mohou mít rozlišené tyto části: nehet (unguis), čepel (laminula), pakorunka (paracorolla – např. Silenaceae; může být i u srostlých korunních lístů – např. Narcissus). Dále mohou mít u některých systematických skupin speciální označení (u čeledi Fabaceae, bobovité – pavéza, dvě křídla, člunek srostlý ze 2 na bázi volných lístků).
V případě, že jsou korunní lístky srostlé – sympetalní (srůst může být kongenitální či postgenitální), je možno rozlišovat korunní trubku a korunní lem, který bývá rozdělen v cípy (případně i další části např. jícen).
Podle tvaru srostlé koruny lze hovořit o koruně trubkovité (Symphytum, kostival); nálevkovité (Datura, durman); zvonkovité (Campanula rotundifolia, zvonek okrouhlolistý); kulovité (Convallaria, konvalinka; Andromeda, kyhanka); baňkovité (Erica carnea, vřesovec; Arctostaphyllos, medvědice); řepicovité (dole dlouze trubkovitá, nahoře náhle rozšířená v široký plochý okraj – Syringa, šeřík; Phlox, plamenka; Anchusa, pilát); kolovité (kratičká trubka a lem rozložený do plochy – Veronica, rozrazil; Verbascum, divizna); jednopyské (Teucrium, ožanka); dvoupyské (Salvia, šalvěj); tlamaté (pyskatá koruna se široce otevřeným jícnem – Lamium, hluchavka); šklebivé (dvoupyská s uzavřeným ústím a vysoko vypouklým patrem dolního pysku – Antirrhinum, hledík; Utricularia, bublinatka); jazykovitá (některé květy Asteraceae, hvězdnicovité) atd.
Pokud v průběhu růstu vznikají v koruně otvory, mluví se někdy o „ oknových květech“ (Phytema, zvonečník; Ceropegia, Asclepiadaceae).
Ostruha (calcar) je dutý kuželovitý nebo válcovitý útvar, v nějž může být protažen nejčastěji korunní nebo okvětní lístek (Linaria, lnice; Aquilegia, orlíček).
Efigurace je obecné označení pro různé chlupovité, žláznaté či šupinovité výrůstky z květního lůžka, kališních, korunních lístků atd. (např. efigurace v podobě věnce měkkých brv u rodu Passiflora, tzv. fornices – šupinovité nebo mozolkovité výrůstky v ústí květů řady zástupců čeledi Boraginaceae).
Pokud není rozlišen kalich a koruna, mluví se o okvětí (perigonium, jednotlivý okvětní lístek je tepalum).
Květy podle typu obalů mohou být:
achlamydní (nahé – bez obalů), homochlamydní (s nerozlišeným okvětím), heterochlamydní (mají kalich a korunu), monochlamydní (je vyvinutý buď kalich nebo koruna, druhý orgán je redukován).
Květy podle srůstu obalů se mohou označovat:
chorisepalní (volné kališní lístky), synsepalní (srostlé kališní lístky), choripetalní, sympetalní atd. Primární stav jsou volné květní části (zvláště srůst koruny je systematicky významný).
Tyčinky – soubor všech tyčinek v jednom květu je andreceum (androeceum; androecium; Androeceum – jednotlivá tyčinka je stamen; stamen; Staubblatt)
Tyčinek bylo zřejmě původně mnoho a byly uspořádány ve šroubovici = primární polyandrie (dozrávání je v tomto případě centripetální = do středu – Magnolia, Nymphaea, leknín). Postupně však docházelo k oligomerizaci a k uspořádání tyčinek do přeslenů = kruhů (několika A3+3+3+3, dvou až jednoho). Pokud je vyvinut pouze jeden kruh tyčinek, mluvíme o haplostemonii. Tyčinky mohou být vyvinuty buď před kališními lístky = episepalní nebo před korunními lístky = epipetalní (Rhamnales, řešetlákovité mají jediný kruh před C lístky = chybí episepalní kruh). Asi nejčastěji však bývají vyvinuty 2 kruhy tyčinek. Pokud je v tomto případě zachován zákon alternace, vnější kruh tyčinek stojí před kališními lístky a vnitřní před korunními, mluvíme o diplostemonii. Pokud však je zákon alternace porušen a naopak vnější kruh tyčinek je epipetalní a vnitřní episepalní, jedná se o obdiplostemonii, ke které dochází, pokud se pozdějšími změnami růstu přesune epipetalní kruh vně již dříve založeného episepalního kruhu (je to poměrně vzácný případ např. u Geraniaceae, kakostovité; Ericales, vřesokvěté).
Nemusí však docházet jen k redukci, ale i ke druhotnému pomnožení – buď v souvislosti s prodloužením květního lůžka nebo v souvislosti se zvětšením meristematického pletiva, takže mohou být vytvořeny skupiny tyčinek = sekundární polyandrie. V tomto případě mohou tyčinky dozrávat oběma směry v závislosti na směru aktivity zmnoženého meristému (centripetální pomnožení – Myrtaceae, myrtovité; centrifugální pomnožení – Violanae, nadřád od violek; Theanae, nadřád od čaje), může docházet i k bočnímu (seriálnímu) pomnožení tyčinek. Tyčinky pak nejsou pomnoženy směrem do středu nebo ven, ale “nové tyčinky” mohou být vmezeřeny bočně mezi již existující zárodky tyčinek (na rozšířeném květním lůžku mnohých zástupců čeledi Rosaceae). Dosud nebylo prokázáno, zda pomnožení nemůže být spojeno i s primární polyandrií (Paeoniaceae, pivoňkovité).
V některých vzácnějších případech mohou být tyčinky rozštěpené nebo větvené (Betulaceae, břízovité; Corydalis, dymnivka).
Stavba tyčinky
Původně se zřejmě jednalo o ploché orgány, částečně podobné listům (celá tyčinka odpovídá mikrosporofylu).
Ve většině případů lze rozlišit 3 základní části tyčinky: nitku, konektiv (spojidlo) a prašník. Pokud tyčinka ztratí funkci, prašník je redukován nebo není vyvinut, jedná se o staminodium. To může být funkční například jako nektárium. Může docházet také k tzv. petalizaci tyčinek, což je jejich přeměna na ploché, korunním lístkům podobné útvary (plnokvěté formy zahradních typů rodů Rosa, růže a Paeonia, pivoňka).
Vcelku důležitý systematický znak je pukání prašníku. Nejčastěji prašníky pukají podélnou štěrbinou. Podle toho, kam je štěrbina otočena, rozeznáváme prašníky extrorzní – otvírající se na straně obrácené ke květnímu obalu; laterální – bočně; introrzní – ke středu květu. Prašníky se však mohou otvírat také otvorem na vrcholu (Ericaceae, vřesovcovité); chlopněmi (Berberis, dřišťál); mohou být vyvinuty samostatně se otvírající komůrky (plástovité prašníky – Oenothera, pupalka; Viscum, jmelí).
Na prašných vacích mohou být vyvinuty přívěsky –“Bicornes” (Ericales, vřesovcokvěté).
Synandrium je orgán vzniklý srůstem nitek a (nebo) prašníků, významné je to např. u čeledi Asteraceae (hvězdnicovité), kde postgenitálně více či méně pevně srůstají prašníky. V řádu Malvales, vzniká srůstem nitek vnitřních tyčinek nápadný sloupek, kterým průrůstá čnělka.
Gynostegium je útvar vzniklý z rozšířené blizny a přiložených prašníků u čeledi Asclepiadaceae (tolitovité).
Gynostemium je útvar vzniklý srůstem čnělky a tyčinky, příp. tyčinek (Orchidaceae).
Pyl
Tvar, velikost i povrchové vlastnosti jsou velmi rozličně přizpůsobeny typu opylení. U vývojově nejstarších (Bennettites; Cycas; Magnolia) je pyl člunkovitě elipsoidní × přizpůsobený k opylení – např. speciálně přizpůsobený je vláknitý pyl u hygrofilních druhů (Zostera).
Velikost pylu: Cucurbitaceae, tykvovité; Malvaceae, slézovité – ca 200 m m × Fagaceae, bukovité 10 m m
Morfologie pylového zrna
Pylová zrna vznikají v tetrádách. Ve směru ze středu tetrády rozlišíme na pylovém zrnu 2 póly: proximální – blíže k centru tetrády a distální – směrem ven. Oba póly spojuje pólová osa a kolmo na ní leží ekvatoriální rovina.
Pylová zrna jsou chráněna 2 obaly – exina, intina. U krytosemenných je především exina více diferencována než u nahosemenných. Exina se v tomto případě může skládat z několika vrstev. Naspodu má kompaktní 2-3 vrstvou nexinu a vně sexinu = ektexina; sexina může být tvořena jakýmisi sloupky, na jejichž konci může být další ± kompaktní vrstva (= tectum ? tzv. tektátní pyl). Na povrchu pak mohou být další výrůstky a pylový tmel, které slouží k lepšímu přichytávání na opylovače.
V tvrdé exině jsou klíční štěrbiny – apertury, které jsou velice významným systematickým znakem. U pylu jsou původní distální apertury (spory kapradin mají místo na klíčení v proximální části), odvozená jsou pak místa ke klíčení pylu v ekvatoriální rovině a konečně na celém povrchu zrna. Apertur může být od 1 po více než 100. Původní apertury jsou protáhlé, v distální poloze se nazývají sulcus, v ekvatoriální colpus, apertury okrouhlé – póry (v distální poloze zvané ulcus a v ekvatoriální porus) jsou druhotné. Pylová zrna lze popisovat umělým tzv. NPC systém – počet (Numerus), pozice (Positio), druh (Charakter) např. monosulkátní, trikolporátní pyl, atd.
Pylová zrna původních semenných rostlin měla zřejmě jen nezřetelně ohraničené apertury. Taková pylová zrna se nazývají inaperturátní. Podle fosilního záznamu jsou výchozím typem pro všechny vývojové linie pylová zrna s 1 distální štěrbinou (= sulcus), která jsou ještě velmi podobná pylu nahosemenných rostlin a jsou srovnatelná snad s dnešními Magnoliopsida s. str., částečně snad i Liliopsida. Přestože by správné označení tohoto typu pylových zrn bylo monosulkátní, jsou téměř ve veškeré literatuře označována jako “monokolpátní”. V evoluci později přibývá stále více trikolpátního, trikolporátního a konečně triporátního pylu, zatímco silněji odvozené typy ještě chybí.
Pylová zrna mohou být uvolňována jednotlivě, druhotné je pak zachování tetrády (Ericaceae, vřesovcovité; Drosera, rosnatka; Epilobium, vrbovka; Juncaceae. sítinovité), vznik pseudomonád (v původní tetrádě zůstane zachováno jen 1 pylové zrno – hlavně Cyperaceae, šáchorovité) či polyád (tetrády spojené dohromady z více mateřských buněk – Mimosaceae) nebo dokonce vznik větších shluků pylových zrn – brylek (pollinium – obsah jednoho pylového váčku spojený dohromady – Orchidaceae; Asclepiadaceae, tolitovité).
Plodolisty – soubor všech plodolistů v jednom květu (ať již srostlých či volných) je gyneceum (gynoeceum; gynoecium; Gynoeceum) – jednotlivý plodolist se nazývá karpel (carpellum; carpel; Fruchtblatt).
Původním stavem je zřejmě uspořádání početných volných karpelů ve šroubovici. V důsledku oligomerizace vnikaly přesleny volných plodolistů a probíhala další redukce až na jeden. Sekundární zmnožení je vzácnější než u tyčinek. Obvykle je tím kompenzována redukce vajíček na jedno v plodolistě (Ranunculaceae, pryskyřníkovité). Velmi často dochází ke vzájemnému srůstu plodolistů do jediného útvaru – pestíku (pistillum).
Plodolisty nesou vajíčka, která mohou na plodolistu vyrůstat různým způsobem. Můžeme proto rozlišovat placentaci laminální – vajíčka vyrůstají na celé ploše plodolistu (velmi vzácný a původní typ – Butomus, šmel; Nymphaea, leknín) nebo (obvykle) na jeho okraji – marginální (případně blízko okraje – submarginální placentace – Papaver, mák).
Podle srůstu plodolistů můžeme rozlišit gyneceum apokarpní [(= chorikarpní) – jednotlivé plodolisty nesrůstají vzájemně – zřejmě původní typ] a cenokarpní. To může být podle typu srůstu parakarpní (plodolisty srůstají pouze svými okraji – Salix, vrba), synkarpní (plodolisty srůstají stěnami – Lilium) nebo lyzikarpní (ve středu vzniklého semeníku je vytvořen sloupek – Caryophyllaceae, hvozdíkovité). Každému tomuto typu odpovídá určitý typ marginální placentace. Apokarpní a parakarpní semeníky mají placentaci nástěnou – parietální, synkarpní mají středoúhlou – axilární a lyzikarpní pak buď centrální nebo bazální placentaci. Apokarpní gyneceum může být pevně uzavřeno do květního lůžka, a tak vznikají nepravá cenokarpní gynecea – pseudosynkarpní semeníky (Nymphaea, leknín; Malus, jabloň).
Stavba gynecea
Jeden plodolist odpovídá megasporofylu a původním typem je tedy zřejmě listovitý útvar, který má okraje nesrostlé, pouze k sobě přiložené, a uvnitř kryje vajíčka (podobně jako zástupci čeledi Winteraceae). Pokud jsou plodolisty srostlé do pestíku, můžeme na něm obvykle rozlišit tyto části:
U synkarpních semeníků jsou jednotlivá pouzdra (lokulus; locule; Fach) oddělena od sebe pravými přehrádkami (septum), mohou však vznikat i nepravé přehrádky (např. u původně parakarpního plodu Brassicaceae, brukvovité je vytvořena z placenty přehrádka zvaná diafragma; nepravá přehrádka u Juglans, ořešák). Abortací některých pouzder u synkarpních semeníků mohou vznikat z původně několikapouzdrých tzv. pseudomonomerní semeníky.
Čnělka může vyrůstat ze středu hluboce členěného semeníku = gynobazická čnělka (Lamiaceae, hluchavkovité; Boraginaceae, brutnákovité).
Báze čnělky může být na místě, kde je připojena k semeníku, terčovitě rozšířená – tento útvar se nazývá stylopodium (Apiaceae, miříkovité; Eleocharis, bahnička).
Čnělkám se mohou podobat i sterilní horní konce plodolistů nedokonale srostlého cenokarpního gynecea. Tyto útvary se však správně nazývají stylodia (stylodium; style branches, stylodium; Griffelast). Zřetelné jsou například u řady druhů rodu (Saxifraga, lomikámen), volné „ čnělky“ mnoha zástupců čeledi Caryophyllaceae jsou vlastně také stylodia.
V jednopohlavných samčích květech může být zachován zbytek pestíku – tento sterilní útvar se jmenuje pistillodium.
K vyjádření vzájemného postavení částí květu slouží květní diagramy (grafické vyjádření postavení květních částí v poupěti) a květní vzorce (vyjadřují pomocí smluvených značek počty a částečně též vzájemné uspořádání jednotlivých částí květu).
Posloupnost symbolů a grafická zobrazení v květních vzorcích a diagramech:
(Málokdy se značí i uspořádání květních částí: acyklické – …, hemicyklické – …, cyklické – 0)
V květních vzorcích se listeny a listence obvykle neuvádějí, v diagramech se občas značí listence a , b a listeny a, b. Oba typy orgánů se graficky znázorňují obvykle prázdným obloučkem se špičkou na vnější straně.
Pokud je jeden typ orgánu (např. tyčinky) uspořádán ve 2 kruzích, naznačí se to znaménkem + ( A 5+5). Pokud se jedná o skupiny v rámci jednoho kruhu, umístí se mezi čísla označující počty orgánů ve skupinách tečka (např. mnoho zástupců čeledi Fabaceae má 9 tyčinek srostlých a 1 volnou ® A 9.1) – Ne vždy jsou však v těchto případech autoři důslední.
Příklady: hrách K (5) C(5) A (9).1 G(1), prvosenka K (5) [ C (5) A 5] G (5)
Vajíčko (ovulum; ovule; Samenanlage) odpovídá megasporangiu (stěně megasporangia odpovídá nucellus) obalenému jedním až dvěma obaly (=integumenty).
Původní jsou 2 integumenty (bitegmická vajíčka), u odvozených typů se vyskytují monotegmická vajíčka s 1 integumentem (Asteraceae, hvězdnicovité). U nucellu dochází také k redukci – krassinucellátní (několik vrstev nucellu) vajíčka jsou původní; odvozená jsou tenuinucellátní vajíčka, kde je vyvinuta pouze epidermis a zárodečný vak.
Opylování
Původní jsou zřejmě oboupohlavné a entomogamní květy, u kterých je velmi snadná autogamie. Ta je za normálních podmínek nepříliš výhodná, a proto začaly vznikat allogamické mechanizmy:
Podle způsobu přenášení pylu můžeme rozlišit řadu typů opylování. Většina z nich vyžaduje určitá přizpůsobení květu a pylu.
Opylování hmyzem je původní a nejvíce rozšířený typ. K lákání hmyzu využívají rostliny roztodivných prostředků: barva a kresba (nejen ve světelném spektru), vůně, výživa atd. Nejčastějším případem je produkce nektaru ve speciálních částech květu – florálních nektáriích. Jsou to přeměněné květní orgány nebo jejich části produkující nektar. Mohou vznikat z nebo na nejrůznějších částech květu. Například korunní lístky mohou mít na bázi nektáriové jamky (Ranunculus, pryskyřník) nebo mohou být vyvinuty speciální nektáriové lístky (Eranthis, talovín). Velice působivá jsou nektária z jednoho přeměněného kruhu tyčinek (Parnassia palustris, tolije bahenní). U čeledi Apiaceae (miříkovité) je nektar produkován na vrcholu semeníku z rozšířeného stylopodia. Systematicky významná jsou septální nektária (v místě srůstu plodolistů – septum = přehrádka) u řádu Asparagales, kterými se řád liší od řádu Liliales (nektária na bázi okvětních lístků). Vedle nektaru mohou rostliny nabízet například bohatou produkci pylu (obvykle původní typy), který slouží určitým druhům hmyzu jako potrava, a při té příležitosti dojde k opylení. Hmyz může být k opylování donucen různými typy pastí (Arum, áron; Aristolochia, podražec). Rostlina může například nabízet za opylení možnost vývoje opylovače (blanokřídlá Blastophaga psenes na Ficus carica; motýl Tegiticula yucasella na Yucca z čeledi Agavaceae). Zcela zvláštní je lákání hmyzu na květy podobné samičkám některých druhů blanokřídlého hmyzu včetně produkce feromonů příslušného hmyzu (Ophrys, tořič). Rostliny se však mohou také jenom tvářit, že mají květy s nektarem, a ve skutečnosti nenabízejí nic – šálivé květy (některé orchideje). Mechanická vylepšení – jen určitý druh je schopen přenést pyl, přesně definovaný způsob nalepení pylu – orchideje, pasti na hmyz atd. Přizpůsobení pylu k přenosu viz pyl.
Podle míry specializace květu můžeme hovořit o květech alotropních (květy bez velké specializace – obvykle aktinomorfní a nektária uložena mělce, takže mohou být navštěvována všemi druhy hmyzu), hemitropních (nektária umístěná poněkud hlouběji - opylování zajišťuje převážně blanokřídlý hmyz – Brassicaceae, brukvovité), eutropních (velmi specializovaná zařízení pro opylování jen určitým druhem hmyzu – Orchidaceae; Scrophulariaceae, krtičníkovité).
Opylování ptáky je časté především v tropech – klasický případ opylovačů jsou kolibříci a medosavky.
Opylování netopýry je omezeno pouze na tropy. Známý příklad je opylování baobabu (Adansonia).
Opylování plži je tradičně uváděna u našeho druhu Asarum europaeum (kopytník evropský), ale nemusí to být pravda, snad k němu skutečně dochází u některých tropických Araceae (áronovitých).
Vzácný případ některých vodních rostlin (Ceratophyllum, růžkatec; Vallisneria spiralis, Hydrocharitaceae).
Květní obaly jsou velice jednoduché (Poaceae), pyl drobný, sypký a snadno létavý. Typické jsou vzdušné vaky u řádu Pinales.
Apomixe
Je chápána v různé šíři – jako jakékoli vegetativní rozmnožování nebo pouze jako agamospermie = způsob rozmnožování bez splývání gamet, avšak při zachování morfologických a anatomických rysů generativního rozmnožování – syngamie a meiose vypadávají a vývoj je omezen jen na diplofázi. Různé kapradiny (Dryopteris filix-mas, kapraď samec) mohou tvořit diploidní spory a tedy i gametofyt a z něho bez syngamie nový sporofyt. U krytosemenných rostlin vzniká diploidní zárodečný vak, buď následkem defektní meiose mateřské buňky (pak se jedná o tzv. diplosporii) nebo následkem potlačení původního haploidního zárodečného vaku adventivně vzniklým diploidním zárodečným vakem – nejčastěji z nucelu (aposporie). Z neoplodněných diploidních vaječných buněk se pak vyvíjí embryo, částečně může k započetí vývoje být ještě nutné opylení – pseudogamie. Agamospermie umožňuje udržet vhodné genetické kombinace tam, kde jsou problémy se sexuálním rozmnožováním.
