Isothecium Brid. – plazivec

Syn.: Pseudisothecium Grout 

Středně velké až poměrně mohutné, vzácněji drobnější, poléhavé až stromkovitě vystoupavé, často lesklé, světle nebo tmavozelené rostliny tvořící husté nebo rozvolněné koberce.

Primární lodyhy většinou plazivé, s množstvím rhizoidů ve svazečcích pod inzercí listů, řídce olistěné ± trojúhelníkovitými listy, sekundární lodyhy částečně vzpřímené až vystoupavé, hustě nebo rozvolněně, nepravidelně nebo i ± pravidelně, někdy ± stromkovitě větvené, větve často jednostranné nebo obloukovité. Střední svazek lodyhy přítomen. Pseudoparafylie poměrně velké, listnaté, široce, obvykle zaobleně trojúhelníkovité.

Lodyžní listy k  přitisklé až odstálé, často výrazně vyduté, široce vejčité až srdčitě trojúhelníkové, špička široká, zaoblená až dlouze a jemně protažená, okraj alespoň u špičky, často až téměř k bázi zubatý nebo jemně zoubkatý; větevní listy zpravidla menší a užší. Žebro jednoduché, někdy však nahoře či od báze rozdvojené, dosahující zpravidla do 1/3 – 2/3 délky listu.

Buňky ve střední části listu krátce až protáhle šestiboké, kratší u okrajů a ve špičce, tenkostěnné nebo s rovnoměrně ztlustlými a někdy tečkovanými buněčnými stěnami, bazální buňky obdélníkové až široce šestiúhelníkové, křídelní buňky výrazně odlišené, ve velké skupině malých, ± isodiametrických, tmavě zelených buněk s výrazně ztlustlými pórovitými stěnami, později křídla žlutavě až hnědavě zbarvena.

Dvoudomé. Perichaetiální zuby zpravidla pošvaté, s kratším žebrem.

Štět dlouhý, přímý, hladký, červený.

Tobolka přímá nebo mírně skloněná, oválná, symetrická nebo mírně zakřivená, víčko z kuželovité báze krátce, zpravidla mírně šikmo zobánkaté, čepička kápovitá, hladká.

Obústí dvojité, exostom tvořen 16 červenohnědými zuby, endostom přibližně stejné délky jako exostom, brvy mohou být silně redukovány nebo i chybět.

Menší rod s 8 až asi 20 druhy podle pojetí, vyskytujících se převážně na severní polokouli zejména v temperátní a boreální zóně. V Evropě obvykle rozlišovány 4 druhy.

Klíč k určení druhů:

Isothecium alopecuroides (Lam. ex Dubois) Isov. – plazivec obecný

Syn.: Isothecium myurum Brid., *Isothecium myosuroides (Hedw.) Podp., nom. illeg., *Isothecium viviparum Lindb., nom. illeg.

Poměrně mohutné rostliny rostoucí v tmavě zelených, slabě lesklých, rozvolněných kobercích. Primární lodyhy plazivé, sekundární vystoupavé zahnutými větvemi, nepravidelně větvené, přiléhavě střechovitě olistěné, až 10 cm dlouhé.

Lodyžní listy silně vyduté, obvejčitě kopinaté, v horní části krátce zašpičatělé, někdy s kratší tupě nasazenou špičkou, 2,0 – 2,5 mm dlouhé, okraje ploché, jen ve špičce slabě zoubkaté; větevní listy podobného tvaru, obvykle o něco menší a užší. Žebro jednoduché nebo před koncem krátce vidličnaté, dosahující obvykle do 1/2 – 2/3 délky listu.

Buňky ve střední části listu prodloužené, slabě tečkované, mírně ztlustlé, ca. 50 – 80 µm dlouhé, ve špičce kratší, rombické, na křídlech odlišena nápadná, velká skupina tmavě zelených, téměř isodiametrických buněk tvořící často až vydutá „ouška“, stářím hnědnoucí.

Tobolka na 8 – 12 mm dlouhém štětu, přímá, válcovitá až elipsoidní, brvky endostomu rudimentární. Výtrusy 12 – 16 µm.

Ekologie: nejčastěji na stinných nebo polostinných, obvykle silikátových, ale nejraději neutrálních nebo slabě bazických kamenech a skalách (zejména ruly a břidlice obecně) a jako epifyt zejména na bázích nebo spodních částech kmenů listnatých stromů, z nížin do středních horských poloh, vzácně nad hranicí lesa.

Rozšíření: Česká rep.: velmi hojně v listnatých, zejména podhorských a horských lesích a epiliticky na břidličnatých horninách, roztroušeně a příležitostně jinde, chybí v nejteplejších oblastech na osluněném bazickém substrátu i v nejvyšších horských oblastech na extrémnějších biotopech.
Celkové: Evropa, Makaronésie, severní Afrika, Blízký a Střední Východ, východ Severní Ameriky.

Variabilita: poměrně málo variabilní druh, alespoň ve většině diakritických znaků.

Možné záměny: druh je vzhledem k charakteristickým, vydutým, krátce zašpičatělým listům a žebru dosahujícímu asi do 2/3 délky listu spolu s nápadnou skupinou drobných zelených křídelních buněk jen obtížně zaměnitelný.

Fotografie na internetu: habitus plodných rostlin (WWW NP Podyjí).

Isothecium myosuroides Brid. – plazivec útlý (pilečník útlý)

Syn.: Pseudisothecium myosuroides (Brid.) Grout

Středně velké, někdy drobnější, světle až středně zelené, lesklé rostliny v různě hustých kobercích. Sekundární lodyhy obvykle vystoupavé, keříčkovitě až stromkovitě větvené, někdy spíše přitisklé, do 6 cm dlouhé. Listy obvykle slabě odstávající, téměř ploché až slabě vyduté, 1,0 – 1,6 mm dlouhé, vejčitě kopinaté s ± postupně zúženou špičkou, na hlavních lodyhách i náhle zúžené se špičkou chlupovitě vytaženou, okraje ploché, při bázi někdy úzce ohrnuté, zoubkaté až pilovité v horní části a alespoň slabě zoubkaté téměř k bázi. Žebro jednoduché, vzácněji zejména na lodyžních listech v horní části vidličnaté, obvykle dosahující ca. 2/3 délky listu, často končící dorzálně slabým trnem.

Buňky ve střední části listu prodloužené, netečkované nebo slabě tečkované, mírně ztlustlé, ca. 20 – 50 µm dlouhé, ve špičce o něco kratší, prodlouženě rombické, na křídlech odlišena nápadná, velká skupina tmavě zelených, téměř isodiametrických buněk tvořící často až vydutá, částečně dvouvrstevná „ouška“, stářím hnědnoucí.

Tobolka na ca. 1 cm dlouhém štětu, nachýlená, elipsoidní, brvky endostomu dobře vyvinuty. Výtrusy 14 – 24 µm.

Ekologie: epiliticky i epifyticky na stinných, kyselých až neutrálních substrátech, zpravidla v místech s vysokou vzdušnou vlhkostí, typicky v blízkosti vodopádů, zaříznutých soutěskách apod., od nejnižších (ovšem obvykle inverzních) poloh pod hranici lesa.

Rozšíření: Česká rep.: nerovnoměrně a celkem nepravidelně rozšířený druh po celém našem území v závislosti na vhodných podmínkách.
Celkové: Evropa (s výrazně oceánickou tendencí, silně ubývající směrem k východu), Makaronésie, severní Afrika, Blízký a Střední Východ, východní Asie, Severní Amerika.

Variabilita: v Evropě, zejména střední, poměrně málo variabilní – variabilita postihuje zejména míru zoubkatosti listů, délku žebra a růstovou formu (od plazivých koberců po stromkovitě rozvětvené formy v závislosti na vzdušné vlhkosti). V západní Evropě a zejména Severní Americe mnohem proměnlivější (rozeznávána zejména var. brachythecioides (Dixon) C. E. O. Jensen s nevystoupavými, přímými větvemi a hustě střechovitými listy),  variabilita dosud taxonomicky nedořešena.

Možné záměny: druh je mikroskopicky velmi charakteristický výrazně zubatými okraji listů v horní části spolu s nápadně diferencovanou, velkou skupinou malých, tmavě zelených křídelních buněk. Habitem připomíná obvykle středně velké druhy rodu Brachythecium, výše uvedená kombinace znaků však dovolí záměnu vyloučit.

Ilustrace na internetu: Flora Danica.

Fotografie na internetu: habitus sterilních rostlin (Des Callaghan).

Poznámka: Silně oceánický druh Isothecium holtii Kindb. uvádí z našeho území Düll (1985) na základě ústního sdělení Pilouse, které je založeno na nerevidovaném sběru z Děčínských stěn. Sám Düll považuje tento údaj za vysoce pochybný, nejbližší ověřené lokality druhu se nacházejí v oceánicky ovlivněných pohořích Německa (Schwarzwald, Eifel, Harz).

Poznámky k verzi:

Verze 1.0 (22.8.2006): Vytvoření textu.