Pelliaceae H. Klinggr. – pobřežnicovité

Stélka lupenitá (Pellia), nepříliš laločnatá nebo semifoliózní (Noteroclada), zelená až načervenalá, s pseudodichotomickým nebo ventrálním větvením, vícevrstevná, směrem k okrajům se postupně ztenčující. Střední žebro zřetelné, bez vodivého pletiva. Dvoudomé či jednodomé druhy. Androecea na dorsálním povrchu stélky. Antheridia nevytvářejí skupiny, roztroušená v (1 –) 2 – 3 nepravidelných řadách podél středního žebra; každé antheridium v malé dutince lemované stélkovým okrajem; stopka antheridia 4-řadá. Gynaecea s 10 – 12 i více archegonii, perichaetium se vyvíjí ve stejné době jako archegonia nebo až po oplození. Tobolka kulovitá, 2 – 3-vrstevná. Výtrusy poměrně velké, kulovité či elipsoidní. Heterogenní skupina s 2 rody, rod Noteroclada v Evropě neroste.

Pellia Raddi – pobřežnice

Stélka veliká, lupenitá, 5 i více cm dlouhá a 0,5 – 1 cm široká, uprostřed ve spodní části žebrovitě ztluštělá. Siličná tělíska složená z drobných kuliček, čirá, po 10 až 30 v každé buňce.

Antheridia kulovitá, ponořená podél středního žebra na svrchní straně stélky, zřetelná jako hrbolky na stélce. Archegonia v oválném, kapsovitém až límcovitém perichaetiu. Masitá kalyptra je čirá a vyčnívá z perichaetia nebo je jím uzavřena.

Štět bezbarvý, do 10 cm délky. Tobolka kulovitá, žlutozelená, puká ve 4 chlopně. Stěna tobolky 2 – 3-vrstevná, vnější stěna někdy s uzlovitými ztluštěninami, vnitřní s polokruhovými vlákny nebo bez nich. Výtrusy veliké, vícebuněčné, oválné, zrnité, 50 – 100 µm. Elaterofory ve tvaru štětečku přirostlé na bázi tobolky; mrštníky se 3 – 4 šroubovicemi.

V Evropě pouze 1 rod s 3 druhy.

Klíč k určení podrodů a druhů:

Podrod Apopellia Grolle

Pellia endiviifolia (Dicks.) Dumort. – pobřežnice vápnomilná

Syn.: Pellia fab(b)roniana auct.

Stélka světle zelená nebo zelená, 0,8 – 1 cm široká, na okraji vlnitá až kadeřavá, někdy na okraji prosvítavá, žebro tmavě zelené. Buňky na okraji stélky čtvercové (40 µm) nebo obdélníkové (60 × 40 µm), uvnitř stélky bez vyztužovacích lišt. Špička stélky pouze na ventrální straně s kyjovitými chlupy. Siličná tělíska po 25 – 30 v každé buňce.

Vegetativní rozmnožování na podzim pomocí drobných lalůčků vznikajících dichotomicky na konci stélky.

Dvoudomý druh. Samčí rostliny úzké, 0,5 – 0,8 cm široké, na okrajích prosvítavé, uprostřed stélky podél žebra četná antheridia. Samičí rostliny obvykle širší (až 1 cm); perichaetium velké, oválné, s ústím zubatým; kalyptra je uzavřená v perichaetiu.

Buňky na chlopních tobolky bez kruhových vláken. Výtrusy 40 – 70 (– 80) µm. Elaterofory v počtu až 100, dlouhé 600 – 1000 µm, široké 5 – 8 µm; mrštníky 150 – 200 µm dlouhé a 10 – 15 µm široké.

Ekologie: především na bazickém podkladu podél potůčků, v prameništích, na nasáklé mokré půdě, na travertinech. Někdy stačí k výskytu i neutrální reakce půdy.

Rozšíření: Česká rep.: od nížin až do horského pásma ve vápencových oblastech porůznu až často (např. Český kras, okolí Prahy, Moravský kras nebo také travertiny v Poodří). Mimo vápencové oblasti je uváděná z mnoha jiných lokalit roztroušeně po celém území republiky.
Celkové: Severní Amerika, celá Evropa, Asie, Madeira, severní Afrika.

Variabilita: v rámci Evropy malá.

Možné záměny: dobře poznatelný druh zvláště na podzim, kdy se často stélka dichotomicky větví v drobné lalůčky (v této formě je označovaná jako f. furcigera (Hook.) C. Massal.). Mladé rostliny je možno zaměnit s druhem Aneura pinguis. Tento druh má však užší, spíše pentlicovité, mastně lesklé stélky bez náznaku středního žebra.

Podrod Pellia

Pellia epiphylla (L.) Corda – pobřežnice obecná

Syn.: Pellia borealis Lorb.

Stélka plazivá, řidčeji vystoupavá, 0,8 – 1,2 cm široká, smutně zelená až tmavě zelená, s okrajem někdy mírně zvlněným, na konci srdčitá, ke středu ztluštělá a vytvářející tak žebro. Na špičce kyjovité, hlenovité chlupy na svrchní i spodní straně. Buňky na okraji stélky prodloužené, 70 – 80 (– 100) × 30 µm, sousední ke středu stélky menší 55 – 60 × 35 – 40 µm. Buňky uvnitř stélky vyztuženy svislými, bezbarvými až slabě načervenalými vyztužovacími lištami. Siličná tělíska v počtu asi 30 v každé buňce.

Jednodomý druh. Antheridia vytvářejí načervenalá, pouhým okem viditelná vyklenutí uprostřed stélky hned za perichaetiem. Perichaetium neúplné ve tvaru kapsy, vyvinuté pouze na zadní straně; kalyptra vyčnívá daleko z perichaetia.

Tobolka puká ve 4 chlopně; vnější buňky chlopní 40 – 45 × 25 µm. Výtrusy vícebuněčné, žlutozelené, 70 – 90 × 60 µm. Elaterofory po 20 – 30, 15 – 25 µm široké; mrštníky 500 µm dlouhé a 7 – 8 µm široké, s 2 – 3 spirálními vlákny.

Ekologie: roste na hlinitých až jílovitých půdách s kyselou reakcí převážně u potoků, na vlhkých svazích lesních cest, kde často pokrývá celé plochy. V prameništích tvoří často husté trsy vztyčených rostlinek.

Rozšíření: Česká rep.: po celém území od pahorkatin do hor častý druh; v nížinách vzácný nebo chybí.
Celkové: Severní Amerika, Evropa (chybí na Islandu a v nejsevernějších částech), Sibiř, Přední Asie, Himaláj, Azorské ostrovy, Madeira a severní Afrika.

Variabilita: málo variabilní druh, pouze ve velikosti okrajových buněk stélky, takže jejich velikost není dobrým určovacím znakem. Z okruhu tohoto druhu byl popsán taxon Pellia borealis Lorb., který má dvojnásobný počet chromozómů (18) a snad okrajové buňky stélky jsou delší (100 – 120 µm), podobně jako u P. neesiana. Poněvadž nelze tento taxon rozlišit jinak než stanovením počtu chromozómů, je dnes považován pouze za chromozómovou rasu a přiřazován k P. epiphylla.

Možné záměny: především s P. neesiana, která je však dvoudomá. Proto sbíráme jen plodné rostliny. Rozlišení sterilních rostlin je morfologicky velmi obtížné a nepřesné, často se odlišnost projevuje v podstatě pouze v počtu chromozómů nebo v přítomnosti některých obsahových látek.
Aneura maxima – viz poznámku pod tímto druhem.

Pellia neesiana (Gottsche) Limpr. – pobřežnice Neesova

Rostliny, zvláště samičí, jsou velmi podobné druhu P. epiphylla, proto jsou zde uvedeny pouze znaky, kterými se liší od tohoto druhu.

Stélka na okraji mírně zvlněná, často s červenavým nádechem alespoň kolem žebra. Buňky na okraji stélky 60 – 100 × 40 µm, sousední ke středu stélky 80 × 40 µm. Siličná tělíska po 10 v každé buňce.

Dvoudomá. Samčí rostliny poněkud užší, 0,8 cm široké, uprostřed často načervenalé, antheridia hojně podél středu stélky. Perichaetium úplné objímá límcovitě kalyptru, která vyčnívá. Výtrusy 85 – 105 × 55 – 70 µm.

Ekologie: obdobná jako u P. epiphylla, tj. na kyselých půdách, zřídka ji najdeme i na hnijícím dřevě. Samčí i samičí rostliny rostou často v blízkosti.

Rozšíření: Česká rep.: především v horách od 700 m výše porůznu až hojně, kde je častější než P. epiphylla, v pahorkatinách méně často (v Nízkém Jeseníku a Oderských vrších však dosti hojně). V nížinách se vyskytuje jen výjimečně.
Celkové: Severní Amerika, Evropa (především také na severu; chybí však v jižních částech), Přední Asie, Sibiř, Japonsko, Himálaj.

Variabilita: malá.

Možné záměny: jednak s P. epiphylla, kdy sterilní rostliny se nedají vždy odlišit od tohoto druhu; jednak s Aneura maxima – viz poznámku pod tímto druhem.